Jak se vám Porodní bába líbila?

Pavla Beretová: Knížka se mi hrozně líbila, je výborně napsaná. Ale jsem upřímně ráda, že už to mám za sebou… Jde o hodně náročné téma, které je podle mě i skvěle zpracované tak, že se člověka dotýká, že působí syrově a pravdivě.

Jaroslav Plesl: Autorka na pozadí válečných událostí rozehrává podivuhodné výpovědi několika málo aktérů. Láska, která vzplane mezi laponskou dívkou a německým důstojníkem je absolutní a vražedná. Román na mne zapůsobil maximálně sugestivně, téměř vás nutí ho při četbě od-prožívat.

A jak se vám zamlouvala vaše postava?

Pavla Beretová: Víločka je sice poněkud rozporuplná, ale to je právě na té práci dobré, že si člověk najde množství způsobů, jak to udělat a vystřídá spoustu hereckých poloh. Měla jsem pocit, že ačkoli její postava vstupuje do hrozných situací, nevypadá to vycucané z prstu, ale jeví se to jako velmi upřímné. Hodně věcí se mě v tom příběhu opravdu niterně dotýkalo. Třeba už samotný příběh obrovské lásky, pro kterou je člověk schopen udělat úplně cokoli. Byla jsem z toho opravdu nadšená… V některých pasážích jsem měla problém je vůbec přečíst, jak jsem natahovala a slzy se mi vlévaly do očí. Skutečně si myslím, že je to pravdivé a hluboké.

Jaroslav Plesl: Postava Johanna, kterou jsem měl možnost číst, je ambivalentní člověk, zmítaný událostmi, zapřisáhlý nacista a zároveň milující a oddaný mladý muž. Podléhá nejenom citům a válečným odpornostem, ale i drogám, které ho zbaví kontaktu s mrzkou realitou a doženou ho k ještě zoufalejším koncům.

Jak se vám jako interpretům pracovalo s velmi specifickým jazykem autorky?

Pavla Beretová: Tohle mi nešlo nijak proti srsti: jak to bylo napsané, tak jsem to četla. A jestli bylo výrazivo někdy živočišné a vyhraněné – život je taky živočišný a vyhraněný, aspoň občas. Naopak mi bylo příjemné, jak je text dobře napsaný a že má v sobě určitý proud; že plyne a teče. Tím tokem textu jsem se mohla nechat unášet a užívat si to. Když se tam objevil nějaký expresivnější výraz, snažila jsem se ho spíš přečíst úplně obyčejně, protože tak by to podle mě řekla i moje hrdinka.

Jaroslav Plesl: Mám rád severskou poetiku a vůbec mi nevadí syrové scény, které by mohly na někoho působit až jako pornografie. Děje a události jsou popisovány brutálně realisticky, ať už jde o milostné prožitky, nebo válečné zkušenosti – ale o to autentičtěji také působí.

Jak jste si herecky pohráli s tím, že je vaše postava v průběhu příběhu postupně čím dál víc poznamenaná hrůzami, na nichž se musí podílet?

Pavla Beretová: To se vlastně udělalo tak nějak samo. Samotná kniha ani audiokniha není vyprávěná chronologicky a dějové linie se v ní střídají, ale já jsem svoje pasáže natáčela v chronologickém pořadí. Takže tam automaticky vzniklo rozdílné ladění, kdy na začátku jsem to četla jinak než poté, co moje postava projde všemi těmi příšernými situacemi, které ten projev samy hodily do jiné hlasové polohy. Ale bylo to přirozeně tak, jak nás vedl sám text.

Jak jste se na četbu připravovali?

Pavla Beretová: Tentokrát jsem neměla na přípravu moc času, ale přečetla jsem si knihu a před čtením jsem si vždycky nastudovala text, který se měl natáčet. Abych věděla, o čem to je – a dál už jsem se nechala vést samotným textem – protože jak už jsem říkala, je opravdu skvěle napsaný. Autorka je vážně dobrá a navíc je to i výborně přeložené.

Máte rádi podobný typ literatury, nebo jste se k PORODNÍ BÁBĚ dostali spíš mimoděk?

Pavla Beretová: Já čtu obecně romány docela málo, věnuji se spíš odborné literatuře, zajímají mě třeba publikace týkající se křesťanské středověké mystiky. Beletrii čtu jen minimálně, ale oblíbila jsem si spisovatelku Olgu Tokarczukovou, od které jsem četla všechno. Podobné tématice nebo období, v němž se odehrává Porodní bába, se raději vyhýbám, protože mi zkrátka nedělá dobře. Tohle bylo spíš nečekané setkání, ale jsem ráda, že jsem si jím prošla.

„Nestrašily“ vás pak ozvěny toho silného příběhu, třeba jako noční můry? Nebo si „nenosíte práci domů“?

Pavla Beretová: Musím říct, že mě to opravdu zasáhlo a hodně jsem přemýšlela nad tím, čeho všeho jsme schopní, a co se to v tomhle historickém období stalo, že lidé úplně zešíleli a ztratili jakoukoli schopnost objektivního nazírání skutečnosti… Proto jsem ráda, že to už mám za sebou, ale na druhou stranu si myslím, že je dobré si připomínat, že se v lidech skrývá i tahle stránka, kterou bychom měli mít spíš pod kontrolou.

Jaroslav Plesl: Román na mě hodně zapůsobil a něco podobného ze sebe člověk hned tak „neshodí“. Úplně chápu, že se kniha dočkala filmového zpracování, i když je napsána tak sugestivně, s tak velkou imaginací, že by bylo třeba velkého filmařského umění, aby se snímek knize vyrovnal, nebo přinejmenším přiblížil – jak už to u takovéto výjimečné literatury bývá.

Vaše postavy jsou z dnešního pohledu na „špatné straně“ těch zlých – nacistů. Jak jste tenhle rozpor jako interpreti vnímali a ztvárňovali?

Pavla Beretová: Svou hrdinku jsem dokázala pochopit, protože takové věci vlastně zažíváme pořád – i když víte, že něco není v pořádku, nasadíte si klapky na oči a jdete za svou láskou. Ani to nemusí být za láskou, ale i v každodenním životě některé věci zkrátka nechceme vidět a děláme, že se nás netýkají. Tohle téma vnímám v Porodní bábě jako stále aktuální – i když teď nežijeme v tak vyostřené situaci jako za 2. světové války, jsou zas vyhrocené jiné záležitosti. Pak je tam obrovské téma odpuštění a přijetí: to jsou také věci, které zažíváme dnes a denně a máme s nimi problémy. Nevnímala jsem tam nic, co by pro mě bylo nepochopitelné. Samozřejmě je pro mě nepochopitelná ta nelidskost, a že může zajít tak daleko. Ale ta „malá“ lidská témata pořád všichni prožíváme a neměli bychom se tvářit, že ne: pro lásku uděláme všechno, s odpuštěním i nepřijetím máme problém, cítíme se odloučení… Všechno tam je. Nejvíc blízké mi v tom bylo asi právě téma boje s temnotou v sobě.

Jaroslav Plesl: Před několika lety jsem se ocitl ve Finsku. Ať už v Helsinkách, nebo malém městečku Tampere, tahle země na mne vždy působila jako klidná krajina jezer a lesů. Se všemi těmi saunami a úsměvnými historkami o finské lásce k alkoholu, povzbuzené nedávnou prohibicí. Jak potom musí román Porodní bába působit na čtenáře a posluchače strašlivě až brutálně… Mohl by to být téměř šok. I já se ve Finsku setkal s dobrotivým lesním mužem, který ale povážlivě změnil výraz tváře, když řeč došla na 2. světovou válku a potažmo na úlohu Finů v ní. Dodnes s tím mají problém a k této části dějin přistupují přinejmenším poněkud naježeně. A právě i o tom je román Porodní bába. I když pochopitelně ne jenom o tom.

Posloucháte „svoje“ audioknihy, v nichž jste účinkovali?

Pavla Beretová: Jen málokdy, protože práce s hlasem mi připadá hrozně odhalující až obnažující. Prostor mezi mikrofonem a hercem je velice subtilní, takže je v něm slyšet úplně všechno. Každá nepravost nebo falešný tón strašně vynikne, zejména když poslouchám sama sebe. Mluvené slovo jako takové mám hrozně ráda, ale jak si ho pouštím před spaním, často u něj usínám. Vidím však ve svém okolí, že audioknihy jsou čím dál populárnější. Hodně lidí je má rádo, a když nemají čas číst, mohou tak poslouchat četbu třeba v autě…

rozhovor poskytlo vydavatelství ONeHotBooks

Pavla Beretová (*1983)

Pochází z Ostravy, kde se v dětství objevila v několika pohádkách tamějšího studia ČT. Absolvovala herectví na DAMU v Praze a již během studia hostovala v Divadle v Celetné či na letní scéně v Pekařově. Od roku 2008 je členkou souboru Činohry Národního divadla. Televizní a filmoví diváci ji mohou znát také z rolí v seriálech Ulice, Soukromé pasti, Nevinné lži, Terapie II či Život a doba soudce A. K. i ze snímků jako Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka, Jako nikdy nebo Teorie tygra.

Jaroslav Plesl (*1974)

Absolvoval divadelní fakultu JAMU v Brně, od roku 2001 je členem souboru Dejvického divadla. Televizní diváci jej znají ze seriálů Čtvrtá hvězda či České století a filmové publikum ze snímků Pravidla lži, Grandhotel, Muži v říji, Největší z Čechů, Čtyři slunce nebo Rozkoš. Za svůj herecký výkon ve vedlejší roli hrobníka Olina ve filmu Díra u Hanušovic (2014) získal ocenění Český lev. Dále účinkoval v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Mycelium: Jantarové oči (2014), Mycelium II: Led pod kůží (2015), Pád Cařihradu (2014), Sběratel (2015).