Máte předrevoluční nebo porevoluční děti?

Takovej mix. Dcery se narodily v sedmdesátkách, a kluci napůl. Jeden těsně před a druhej těsně po

Pozorujete na nich, že oproti nám, starším ročníkům, jsou uvolněnější, svobodnější?

Pojmenoval jste to dobře. Naše děti už vnitřně nic netíží. Vědí, že mohou svobodně cestovat, dělat kariéru v zahraničí, že se nemusí podřizovat pravidlům režimu, a to je dělá volnější. Ty moje děti mluví výborně anglicky, a kdyby se tady cokoliv podělalo, tak se venku neztratí. V tomhle jim strašně závidím. Myslím, že podstatné je dát dětem vzdělání. Protože když máte „naučeno“, tak si v životě většinou víte rady, nesemele vás to.

Jsou podle vás dnešní děti odvážnější, když se nemusí vázat na rodnou hroudu?

Určitě jsou. Důležité je, aby se jejich odvaha snoubila se zodpovědností, ale to si myslím, že se děje.

Takže nesdílíte pocit, že dnešní děti zodpovědné nejsou?

Určitě se pár takových najde, ale z toho, co vidím kolem sebe, mám pocit, že dobře vědí, co chtějí, a že jsou si vědomi toho, že každý jejich krok přináší nějaké důsledky.

Děti přebírají modely, které znají z domova od svých rodičů. Byl jste svým dětem hrdinou?

Hrdinou asi ne. Ale vzorem snad ano. Někdy je slyším říkat věci, které jsem říkával já, a to si vždycky pomyslím, jak je to opravdu zvláštní, jak moc se někdy rodič do svých dětí otiskne. Člověk prostě rodiče ze života neodpáře.

Tvůrce ale má tu moc ovlivňovat svým dílem i své publikum. Jak to cítíte vy?

Souhlasím s tím. A mohli bychom tu na tohle téma rozvinout diskuzi, ale já se na to moc necítím. Už jen proto, že jsem nikdy nepatřil mezi kazatele pravdy a morálky. Já píšu a zpívám o obyčejných věcech v životě… Papír si beru většinou po ránu, a nikde člověk není s klidnější hlavou než na toaletě. Tam si tak sedím, přemýšlím, píšu, a když to není to pravé ořechové, vím, co s tím mám dělat (smích). A někdy si pak řeknu, že to, co zahučelo, zase nebylo tak špatný.

Co vás zaručeně vytočí?

To jsou většinou naprosté banality. Moji synové třeba hráli basketbal a já byl jednou na jejich zápase a upřímně jsem toužil po krvi rozhodčích… no, tak jsem se tomu pak vyhýbal (smích). Nebo když jedu autem a někdo se za volantem chová jako idiot, tak mu dám, co proto. A když se mnou jede žena, tak vždycky říká: On to neslyší, slyším to já.

V co věříte?

Není to pro život příliš praktické, ale věřím tomu, co cítím.A cítím, že žádný člověk není apriorně svině. I když je pravda, že kvůli tomu člověk někdy pořádně padne na čumák.

Každý z nás má svoji vlastní zónu, svůj vnitřní svět. Počítám, že na tom nejste jinak?!

Pudí mě říct, že jsem v takovém svém světě skoro pořád, ale nebyla by to pravda. Žiju samozřejmě reálným životem, ale jak jste říkal – každý takovou zónu má, a dokonce ji pro zachování duševního zdraví musí mít. Místo, kde je sám se sebou, kde se sám sobě zpovídá, kde se sám se sebou radí, kde se kárá, ale kde si taky dává rozhřešení.

Tak mě napadá: Jak jste na tom se lhaním?

No, tak občas se tomu člověk nevyhne. Jsou to ale převážně takové ty milosrdné lži. Aby se druhý netrápil, tak tu pravdu prostě lehce ohnete.

Jak se cítíte, když vás přistihnou?

To se stává pravidelně a je to zvláštní pocit. První, co člověka napadne, je: Proč jsi to, ty vole, říkal?! Pak si řekne, že si musí příště líp rozmyslet, co říká, aby nakonec došel k tomu, že je lepší říkat pravdu, i když třeba v tu chvíli není zrovna dvakrát příjemná.

Je to dobré říkat pravdu za všech okolností?

Je to určitě pohodlnější, protože kdo si má pamatovat, co kde komu řekl. Možná by si cvičil hlavu, ale zatěžoval by svědomí. Lež je vždycky na hovno.

Jak snášíte absolutní upřímnost?

Měl bych říct, že dobře, ale snáším ji jako každej mužskej – blbě. Určitě to taky znáte, že to nejhorší je, když vám někdo do očí říká pravdu, kterou nechcete slyšet. Ale člověk se musí pravdě postavit čelem. I když je fakt, že si nemyslím, že stoprocentní pravda by třeba právě partnerskému svazku vždycky a za všech okolností prospívala. Ono to má někdy za následek, že si uteče právě do toho vnitřního světa a nechce se mu z něj ven, takže pak ti lidé časem nežijí spolu, ale ve svým mikrosvětech vedle sebe.

Jak jste poznal svou ženu?

Dříve byl v Praze na Petynce folkový klub. Tam jsme se do sebe zakoukali. A já to vždycky měl tak, že když se zamiluju, lámu mosty.

Tehdy jste nějaký zlomil?

Ano, byl jsem ženatej.

Vnímal jste rozvod jako svého druhu selhání?

Vnímal, to bych lhal, kdybych řekl, že ne. Na druhou stranu to nevylučuje, že jsem svého rozhodnutí nikdy nelitoval. Ale vůči dětem je to vždycky blbý a toho špatného pocitu se nikdy nezbavíte. Nezbývá vám, než věřit, že to děti časem pochopí a že čas tu ránu otupí. Bylo to blbý období. Narušilo to vztahy s dětmi. Ale teď už je to dobrý a já věřím, že se mi povedlo to nějak odčinit.

Bylo pro vaši ženu těžké přijmout vaše dcery?

Brala si mě s nimi a byla dopředu rozhodnutá, že nebude dělat rozdíly mezi mými a našimi dětmi, že všechny budou naše. Vzala holky hezky a ony jí, myslím, postupem času taky.

Máte nějaké slabosti?

Mám, kdo je nemá. Nejvýraznější je asi ta, že jsem poměrně línej.

Takže ráno vstanete…

… a musím se dlouho přemlouvat, abych vůbec vstal (smích).

Ale protože se znám, naučil jsem se dát svým dnům určitý řád, který se snažím dodržovat. Vždycky si dopředu promyslím, co druhý den udělám, a to se pak snažím splnit. Ale vždycky je v tom trocha přemáhání, protože člověk by nejraději dělal věci, které nejsou pracovní… uměl bych si představit, že budu celej den sedět u počítače a brouzdat si po internetu, ale to prostě nejde... co to tady plácám. Byl bych rád, kdyby se mi to takhle dařilo, ale když už jsme probrali tu pravdomluvnost, daří se mi to jen zřídka. Ale pracuji na tom.(smích)

Takže počítač je váš kamarád?

Občas se rozkmotříme, protože si žije svým životem a na ten můj kašle, ale od toho mám zase přímo v rodině psychiatra na počítače, takže přijde, podívá se na to a zeptá se: Cos to zase stahoval?

Mám se ptát, co jste stahoval?

To je skoro zbytečné, každý to ví (smích).

Byl jste někdy u psychologa?

Ano, byl. Když jsem se začal zbavovat závislosti.

Jaké to vlastně bylo svěřovat se úplně cizímu člověku?

Zvláštní pocit. Každý rozhovor je taková malá psychoterapie. Ale protože jsem viděl, že to někam spěje, že to není jen mlácení prázdné slámy, tak mi nedělalo problémy se svěřovat i s niternějšími věcmi. Ověřil jsem si tam, že sdílená bolest je poloviční.

A platí to vždycky? Svěřujete se se svými pocity třeba i manželce?

No, to je komplikovanější věc. Před manželkou a před dětmi by chlap chtěl být vždycky za toho dokonalého, takže zrovna jim se se svými slabostmi zrovna nerad svěřuju, i když oni o nich samozřejmě dobře vědí.

Takže jsou témata, o kterých si raději popovídáte s přáteli?

Ano. A pak jsou věci, které člověk má v sobě a neřekne je vůbec nikomu. To jsou takové ty pomyslné třinácté komnaty, běsi, civilizační balast a prokletí výchovy, které si každý v sobě neseme a někdy se jím trápíme víc, než je zdrávo.

Jdete někdy se svými dětmi jen tak posedět na kafe, probrat novinky, pocity?

Občas jo. Před časem jsme třeba byli v Puzzle roomu, to vás zavřou na hodinu do cimry a vy se odtamtud musíte dostat pomocí hádanek a rébusů, které tam jsou. To jsme si užili. Ale jinak to bereme, jak to život přinese. Děti vědí, že za mnou můžou kdykoliv přijít, a já snad taky. Tak se jich neptám, kdy se zastaví, jen zdůrazňuju, že kdyby cokoliv, jsem tady pro ně.

Jsou okamžiky, kdy máte potřebu být sám?

Velmi často.

A máte doma místo, kam si před všemi zalezete?

Myslím, že ho mám na stejném místě, jako většina chlapů. Je to taková naše zóna klidu a proto tam vysedáváme déle než ženy. Můj kamarád Zdeněk Zapletal dokonce prý svoje dvě první knihy na záchodě napsal. Měl na dveřích přidělaný takový sklápěcí stoleček, na ten si položil psací stroj, seděl a psal.