Ukázka:

Bystřina

Díky své profesi jsem prochodil kdejaký kousek pražské periferie. Poměrně nedávno jsem ale natrefil na část pražského předměstí, které si – navzdory všem politickým systémům – nejlíp zachovalo rázovitost prvorepublikové kolonie s minimem životního prostoru a civilizačních vymožeností. Jedná se o kolonii Na Slatinách na pomezí Michle a Strašnic. Dozvěděl jsem se o existenci malinkých domků chráněných před okolní Prahou trojúhelníkem železničních tratí a dálniční Jižní spojky a mimo jiné mě napadlo, že k jejich stavbě mohly být použity nějaké místní kameny. Měl jsem na mysli kvádříky drob a písčitých břidlic, získané v okolních lomech – drobných, víceméně na divoko založených a dnes už dávno zaniklých kutištích, jak jsem to znal odjinud. Hned zkraje přiznám, že můj předpoklad se nenaplnil.

Domky – spíš domečky, protože některé z nich mají doslova velikost rozměrnějšího stanu – jsou postaveny z lecčehos, ale kámen vůbec zastoupen není. Železniční pražce, roztodivná prkýnka a desky dřevotřísek, dehtová lepenka a několikrát „recyklované“ cihly – to všechno se hodilo, ale 32 kámen výhodný nebyl – asi už jen proto, že čím víc by se ušetřilo oproti cihlám, o to víc by se utratilo za maltu spojující nestejně velké kusy hornin. Ani zbytky dláždění cest jsem nenašel. V deštivých rocích se asi obyvatelé kolonie museli brodit bahnem, ale do jaké míry, to jsem v tom suchém létě otestovat nemohl. Naštěstí jsem na místě objevil i jiné objekty zájmu než kamení. S potěšením jsem si prohlížel staré ovocné stromy, slívy různých odrůd, divoce se pnoucí vinnou révu nebo rozeklané černé bezy plné dutin v mohutných kmíncích. Některé chatky zřejmě slouží tomu, jak je údajně celá kolonie zapsána v pražském katastru – „zahrádkářská kolonie“; tam je pak na zahradách k vidění i běžná zelenina a kytky. Nepřehlédnutelní – či spíš nepřeslechnutelní – jsou pak místní psi, kteří vzhledem k rozměrům pozemků nemívají k dispozici moc velký výběh a o to radostněji „vyštěkají“ každého vetřelce.

Stopy minulosti, zvlášť pokud jsou málo známé a překvapivé, mě většinou zaujmou. Kolonie Na Slatinách nebyla výjimkou. Chodil jsem po místních cestách mezi několika desítkami domků a představoval jsem si, jak vše asi fungovalo před sedmdesáti či osmdesáti lety. Všude muselo být plno dětí různého věku. Určitě bývala v každé druhé zahrádce koza a snad v každé ohradě byly slepice. Za večerů se pachu zvířat snažila konkurovat vůně petroleje, protože elektřina byla ve větší míře zavedena až za války, když začal být petrolej dražší než elektrický proud. 33 Ještě něco mi však ke konečnému dojmu z místa scházelo: zatím jsem se míjel se Slatinským potokem, podle všeho špinavou strouhou, protékající okrajem kolonie. Kanalizace na Slatinách není; a nedaleký Botič si z doby svého dětství, když ještě i Michle byla nefalšovaným pražským předměstím, pamatuji právě jako páchnoucí stoku. Čekal jsem, že mě Slatinský potok k sobě dovede po čichu. Ohromeně jsem se pak díval do koryta potoka, který byl bez ohledu na panující sucho úplně čirý, hladina byla skoro neviditelná a pod ní bujely vodní rostliny několika druhů. Kolonie už zřejmě splašky neprodukuje. Zvířat tam žije zlomek někdejšího stavu, většina domů má jímky nebo aspoň chemické WC. Někdejší řemeslníci a drobní výrobci se už se svými odpady také nevrátí. Když se na to dívám z této stránky, do potoka se mohou dostat spíš střevle potoční nebo raci kamenáči než splašky. V dnešní krajině se prostě už nedá spolehnout na staré předsudky.

(2015)