Ukázky:

Feminismus musíme bedlivě zkoumat a  oddělit zrno od plev. Obzvlášť to platí nyní, protože díky internetu a popularizaci akademické sféry získal širokou oblibu. Moje zkušenost křesťanské vysokoškolačky z počátku tisíciletí se velmi liší od zkušenosti nynějších studentů. Ze začátku žádný profesor feminismus na škole nevyučoval ani nebyl součástí žádného z určených seznamů četby. Musela jsem si dát práci a vyslídit v knihovně pár zaprášených knih, které tam byly zastrčené od osmdesátých let, s několika málo podacími lístky založenými vzadu. A co je nejdůležitější, internet teprve dělal první těžkopádné, dětské krůčky. Sloveso „googlit“ ještě nikdo neznal a sociální sítě neexistovaly.

Když tyto faktory uvážíme, je malý zázrak, že jsem se feministkou na evangelikální univerzitě v roce 2001 stala tak rychle. Byla jsem podivín. Během těch čtyř let jsem poznala možná jen hrstku spolužáků, kteří by se podobně jako já označili za feministy. Tvořili jsme hlasitou, ale nepočetnou menšinu. Rychle jsem dostala nálepku „ta feministka“, protože o tento titul soupeřilo jen velmi málo lidí. Nyní, o dvacet let později, žijí mí studenti ve světě, kde se z feminismu stal mainstream, dokonce i v křesťanských kruzích. Nebýt feminista je velké faux pas na úrovni misogynie.

Sociální sítě plní populární feministické slogany, hashtagy a memy a člověk je pod ohromným tlakem, který ho nutí naskočit… na módní vlnu. Dokonce i na křesťanské univerzitě, kde učím, se feminismus stal součástí establishmentu. Nabízejí se kurzy genderové teorie a feministické filozofie, a koncepty z feministické teorie patří do standardního kurikula v oborech jako anglická literatura a sociální práce.

Coby vysokoškolačka jsem musela vyvinout značné úsilí, abych se k feminismu dostala, ale to už není třeba. Mladí lidé se musejí nevyhnutelně konfrontovat s otázkou, zda a do jaké míry se označí za feministy. Nová realita přede mnou ostře vyvstala před několika lety, když se mi jedna studentka přišla s něčím přiznat: nebyla si jistá, že je feministka. Věřila samozřejmě v rovnost mezi muži a ženami (a sama byla talentovanou, ctižádostivou studentkou, kterou by přijali do absolventského programu jakékoli špičkové společnosti), ale měla pochybnosti ohledně celého balíčku feminismu. Nedokázala to snadno přiznat skupině svých přátel, protože odstíněné postoje nebyly vítány. Buď jste se označili za feministu, nebo jste byli automaticky misogyn. Když jsem ještě studovala já, „hříchem“ bylo přiznat se k feminismu. Nyní je prohřeškem feministou nebýt.

........................

Dvě paradigmata

Hrozí nebezpečí, že přijmeme feminismus bezmyšlenkovitě a dovolíme mu stát se totalizujícím světonázorem, jako jsem to dělala já. Nebezpečím také je feminismus příliš ukvapeně odmítnout, protože mnoho důležitého padne pod stůl.

I když feminismus dobyl mainstream, dívky a ženy jsou neustále bombardovány obrazy, které z nich činí objekt a ponižují je. Mezi prepubertálními dívkami prudce rostou deprese, úzkost a sebepoškozování. Tato demografická skupina se zároveň exponenciální měrou rozhoduje ženství zcela odmítnout a přijmout mužskou identitu. Feminismus stále klade zásadní a relevantní otázky, i když příliš často nabízí kontraproduktivní odpovědi.

Zásadními otázkami osoby, pohlaví, identity a svobody se musíme zabývat na rovině světonázoru. Právě proto jsem v roce 2015 propadla zoufalství: Uvědomila jsem si, že jsem studenty učila genderovou teorii často se zakládající na rámci, který je s křesťanstvím v rozporu. Nepomáhala jsem jim, aby tuto nesouměřitelnost spatřili, protože jsem vůči ní byla sama slepá. Chovala jsem se jako vášnivý, nevědomý krysař. I když feminismus hrál v mém životě někdy kladnou roli, nakonec mě přivedl do stavu, který se s křesťanstvím neslučoval. Tento stav budu nazývat genderové paradigma.

Genderové paradigma hlásá radikálně konstruktivistický pohled na skutečnost, pak ho zhmotní jako pravdu a požaduje, aby ostatní jeho pravdivost uznali a osvojili si jeho jazyk. Podle genderového paradigmatu neexistuje stvořitel, a my tudíž máme svobodu, abychom tvořili sami sebe. Tělo je předmět, který v sobě nechová žádný význam – dáváme mu význam, jaký chceme, a používáme technologii ke zrušení toho, co vnímáme jako „přirozené“. Nepřijímáme význam od Boha, těla nebo světa – vnucujeme ho shora. Co pokládáme za „reálné“, je čistě jazykový konstrukt. Jazyk bychom proto měli vědomě usměrnit tak, aby evokoval skutečnost, jakou chceme. Svoboda znamená neustále překračovat hranice, zbavit vůli pout. „Žena“ a „muž“ jsou na jazyce založené identity, které si může osvojit kdokoli. A protože pravda je pouze příběh, který si vyprávíme, jsou všechny autobiografické příběhy pravdivé.

Výraz „paradigma“ přebírám od filozofa Thomase Kuhna, který ho používal, aby popsal model nebo rámec pro výklad světa a naší zkušenosti. Kuhn se na něj odvolával, aby analyzoval dějiny vědy. V této knize analyzuji genealogii genderu – popisuji, jak genderové paradigma vzniklo a jak se srovnává s paradigmatem katolického křesťanství. Kolem poloviny dvacátého století se začala objevovat nová kategorizace mužů a žen, nezaměřená na biologické pohlaví, ale na gender. Abychom pochopili, jak se toto paradigma vyvinulo, je nutné vysledovat jeho kořeny ve feminismu.

Feministické hnutí dalo vzniknout mnoha věcem: mimo jiné zpopularizovalo pojem gender, který vráží klín mezi pohlavní identitu a tělesnost. Toto pojmové rozlišení nejprve umožnilo komplexnější diskuzi o kulturních vlivech na pohlavní identitu. V naší době se však trhlina rozšířila v propast. Slovo „žena“ už k ženské osobě vůbec nepatří. Genderové paradigma jsem si osvojila branou feministické teorie. Má osobní cesta vlastně představuje mikrokosmos velkých dějin, protože naše kultura vstoupila k genderovému paradigmatu stejnými dveřmi.

Feminismus a genderová teorie udržují pevné příbuzenské vazby. Pomineme-li disidentské křídlo „genderově kritických“ feministek, zabydlel se současný feminismus pohodlně v genderovém paradigmatu, a dokonce dohlíží na jeho jazykové hranice. Je smutným paradoxem, že hnutí zaměřené na práva žen nás přivedlo do podivného bodu, kdy je samotná definice „ženy“ předmětem vášnivé debaty. Jak k tomu došlo, je zvláštní příběh, jemuž nechybí dramatická ironie a má ničivý dopad. Genderové paradigma je potomkem feminismu – a jak ještě uvidíme, potomkem oidipovským.

..................

překlad Štěpán Sirovátka