POZNÁMKA AUTORA

„Gimme A Bullet“

Každý z nás má nějakou historku vztahující se k téhle kapele.

Tu svoji nejsem schopen časově zařadit. Moje vzpomínky na tuto příhodu jsou zamlženy alkoholovým oparem whisky, který mi nakonec vymazal z hlavy onen pochmurný večer. Byla to další z mnoha sobotních nocí, kdy jsem se ptal sám sebe, jak jsem se mohl ocitnout v neuklizeném pokoji vlhkého, odporného, suterénního bytu v centru australského Sydney, když jsem tak dlouho míval vše: pohodlný domov na předměstí, šťastnou rodinku, krásnou ženu, a dokonce i vychrtlého psa z útulku s neposedným ocáskem. A nyní mi nezbývalo nic jiného než třídit černé ponožky, abych nějak zabil čas a dostatečně se unavil, abych mohl jít v klidu spát – bez obav, že se probudím ve čtyři ráno a nebudu moci usnout. Jestliže vzbudit se ve dvě ráno znamená pro čerstvě rozvedeného muže pocit osamění, pak prožít totéž ve čtyři ráno už je něco naprosto nesnesitelného.

Chuť jít ven a najít si nějakou ženu, jakoukoli – prostě mít někoho, koho se můžete držet a dotýkat; a já už měl za sebou hodně takového nouzového randění, jež jsem se pokoušel zaplnit osamělé noci. Jenže mě paralyzovala skutečnost, že jediná žena, kterou jsem dosud miloval a se kterou jsem toužil být, byla v téže chvíli s někým úplně jiným. Cítil jsem se bezmocný, naštvaný, a nejvíc ze všeho zaseknutý ve slepé uličce. Byl jsem totálně v depresi. Má situace byla skutečně žalostná a politováníhodná.

A pak – bylo to jako spásný nápad uprostřed mizérie – jsem vzal do ruky svůj omlácený MacBook, otevřel iTunes a ze široké nabídky zvolil AC/DC.

Píseň, kterou jsem vybral, nebyla „Back In Black“, „Highway To Hell“, „Thunderstruck“ nebo jiný hit téhle australské kapely. (Australani totiž tuhle skupinu stále považují za svou, třebaže Angus a Malcolm Youngovi se v posledních letech ke svému původu v zemi protinožců zrovna moc nehlásí.) Byla to „Gimme A Bullet“, dosti pozapomenutá skladba z nahrávky, která z nějakého důvodu téměř zapadla, a vyhnula se tak mainstreamovému přijetí a masovým prodejním úspěchům. Jednalo se o desku z roku 1978 Powerage, pocházející ze zlatého období AC/DC 1975 až 1980. Bylo to páté album AC/DC představující poslední studiovou kolekci produkovanou někdejší dvojicí ze skupiny Easybeats, starším bratrem sourozenců Youngových, Georgem Youngem, a Harrym Vandou. Je to taková neokázalá deska, jež se může pochlubit asi nejvýraznější uměleckou invencí z celé diskografie kapely. Na tom albu není ani jedna slabá píseň.

Teda, zasáhla mě proklatě nízko.

Správně, Bone, o mojí ženě platí doslova totéž. Četla mi snad tahle kapela myšlenky? AC/DC jsem samozřejmě poslouchal už mnohokrát předtím, ale té noci, jak jsem tak seděl zplihle na své posteli, jsem byl tou hudbou jako přimražen. Tóny tvrdé jako křemen. Stoupající síla. Jasně vyrýsované, a přesto poněkud propletené kytarové rify. Žádné Angusovy hráčské kudrlinky – to je u AC/DC docela nezvyklé. Kytary obou bratrů Youngových vzájemně provázané s energickým pulzováním jejich rytmické sekce. A pak ten text: slova, která znamenala balzám pro tu část mé duše, již odchod mojí ženy roztrhal na kusy. Konečně jsem to začínal chápat. Když ta skladba skončila, musel jsem si pustit i zbytek alba – a potom pořád dokola.

Tahle deska, mající pouze necelých čtyřicet minut, je ze všech jejich počinů největším zvukovým obrazem reálného života a všech jeho nejobyčejnějších, domáckých aspektů, zachycený skrze objektiv skupiny pochybně vyhlížejících chlápků, kteří si s naprostou vážností mohou činit nárok na titul největší rokenrolové kapely všech dob.

Album Powerage, nahrané během několika týdnů ve studiu v pátém patře nyní již neexistující budovy Boomerang House v Sydney, není jen obyčejnou deskou věnovanou sexu, alkoholu, zbraním a nevlídnému počasí. Naštěstí se zde nevyskytují žádné pubertální sexuální dvojsmysly, jimiž třetí a poslední zpěvák kapely, Brian Johnson, dokázal pošpinit nejlepší kytarové linky bratrů Youngových 80. let. Jedná se o album, s nímž se skuteční posluchači (na rozdíl od standardních fanoušků kapely) hudby AC/DC mohou velmi dobře identifikovat, protože díky nemalému přispění Bona Scotta jsou texty této desky věnovány lidské slabosti.

Je to právě onen záblesk pokory a patosu, který Powerage odlišuje od zbytku diskografie AC/DC. Ostatní desky kapely představují tutéž demoliční kouli Gretsch, Gibson, Music Man a Sonor, avšak devět písní alba Powerage (v evropské edici deset) se zabývá tématy, která jsou v rámci hard rocku velmi neobvyklá. Opuštěnost. Touha. Vykořenění. Aspirace. Emoční a finanční utrpení. Nutnost vypořádat se se zraněnou rukou. A konečně nejvíce elektrizující téma – riziko. Grandiózní zpěvák Scott by si pro svůj život nemohl vybrat přiléhavější krédo.

Sborový nápěv zahajovací skladby celého alba, „Rock ’N’ Roll Damnation“, to říká zcela výmluvně: „Chyť svou šanci, dokud máš ještě na výběr“. A to jsem nakonec také udělal, když jsem opustil svůj pokoj, lahev whisky a mé neroztříděné černé ponožky, abych se vypravil do centra New Yorku, kde jsem si narazil burleskní tanečnici, která vypadala jako Scarlett Johansson. Nebylo mi souzeno, abych zemřel rozjímáním. Napsal jsem knihu. Znovu jsem se zamiloval. Můj život se zase vrátil do normálu.

Byla to ovšem právě ona píseň „Gimme A Bullet“, která mě nakopla a vyvedla z marasmu, a tento efekt se opakuje pokaždé, když ji slyším. Když v čase 1:17 baskytara Cliffa Williamse pronikne přes kytarové hradby bratří Youngů a bubenické rytmy Phila Rudda, vystoupá tato píseň do úplně jiných výšin rockové dokonalosti. Je to pravděpodobně jediný moment za třicet let kariéry v AC/DC, kdy se tento baskytarový dělník, kterému Rob Riley, kytarista skupiny Rose Tattoo, dal lakonickou přezdívku „zesilovač“, přiblížil k basovému sólu.

Kromě tohoto okamžiku už příliš kreativity nepředvedl. Podle spolehlivých zdrojů mu to pragmatičtí Youngové nedovolili. Není to jeho kapela. Není to jehomísto.

Jenže byl to vůbec Williams na té nahrávce? Mark Evans, Angličanův předchůdce na tomto postu, mi později prozradil: „Můj dojem je takový, že baskytarové party na celém albu odehrál ve skutečnosti George Young.“ To by možná vysvětlovalo, proč je deska Powerage tak dobrá. Tyhle záhady se hojně vynořují při každé debatě o AC/DC. Ať je to jak chce, vliv, jaký na mě tahle skladba měla, byl vždycky stejný, ať už ji nahrál kdokoliv.

Poslouchat „Gimme A Bullet“ a nechat se tou písní unášet mi dávalo sílu a odhodlání, abych se konečně přestal litovat. Pouštěl jsem si ji v autě, když jsem si jel zaběhat do ulic Sydney nebo když jsem posiloval v nedalekém fitku. Moje tehdy sedmiletá dcera, jež normálně poslouchala Selenu Gomez, Taylor Swift nebo Ke$hu, si tuhle písničku oblíbila natolik, že ji to při jejím poslechu nutilo tančit po celém pokoji. Pocítil jsem nával rodičovské pýchy, když mi věnovala kresbu velkého srdce s bohatě zdobenými okraji a neumělým nápisem „Můj táta miluje AC/DC a Rolling Stones“. Když se vám podaří spojit se se svým dítětem prostřednictvím hudby, kterou milujete, tak je to vážně skvělá věc. V sedmatřiceti letech, kdy jsem půlku života strávil tím, že jsem poslouchal sice solidní, melodickou, ale v zásadě nezáživnou hudbu, jsem konečně pochopil význam AC/DC.

Vliv, jaký na mě oné noci měla „Gimme A Bullet“, bych mohl přirovnat snad jenom ke scéně z filmu Všechny moje lásky, kde postava, již hraje John Cusack, přiznává, že uspořádání jeho nahrávek není chronologické ani abecední, ale autobiografické. Pokaždé, když tu píseň slyším, tak se vracím do doby, kdy jsem měl dojem, že jsem všechno ztratil, a mohl jsem snadno vyjít ven a stoupnout si na ulici před rozjeté popelářské auto, jenže jsem to neudělal. Díky té písni jsem přišel znovu k sobě a vrátila se mi dobrá nálada. Dodala mi pocit, že nejsem na světě sám, že i jiní muži přede mnou (včetně Scotta) prožili podobné noci plné osamění, a přesto zatnuli zuby a dostali se z toho. A to je přesně to, co dokáže ta nejlepší hudba. Zvěční ony překrásné, intimní chvíle existenciální jasnozřivosti. Přiměje nás přijmout život takový, jaký je, i s jeho ránami osudu.Když jsem po mnoha letech, kdy jsem žil opět v New Yorku, přecházel ve sněhové vánici přes Brooklynský most a na svém iPodu jsem měl puštěnou „Gimme A Bullet“, ta píseň hnala moje nohy kupředu úplně stejně jako už tolikrát předtím. V chladném lednovém počasí jsem se musel na chvilku zastavit – Manhattan po levici, Brooklyn po pravici a Sydney s mojí bývalou ženou někdo daleko na druhém konci světa – a usmát se nad tím, jak se mi znovu podařilo získat ztracené štěstí a zdraví. K tomuto pokroku mi velkým dílem pomohla také hudba AC/DC.

Angus a Malcolm Youngovi by nejspíš jen pokrčili rameny a řekli by, že oni prostě jen hrají rokenrol – neteční k osobním historkám fanoušků, jejichž životy významně ovlivnila právě jejich hudba, a odmítaví k žádostem spisovatelů a novinářů, kteří po nich chtějí víc než jen kusé proslovy, jež občas utrousí u příležitosti propagace nové nahrávky. Jenže oba Youngové společně s Georgem, jejich samotářským starším bratrem, rádcem a producentem, znamenají daleko víc. Jejich hudba není jen o sexu, chlastu a rokenrolu. Možná tomu ani oni sami nevěří. Možná že by s tímto tvrzením nesouhlasili. Možná by se proti tomu dokonce ohradili. Jenže na tom vůbec nesejde.

I v době, až se jejich kariéra uzavře, se vždycky někde najde nějaký ztracený chlápek, který poprvé v životě uslyší „Gimme A Bullet“, a rozhodne se přečkat další probdělou noc a ráno se zase vzchopit. Všichni máme nějakou youngovskou píseň, která má na nás podobný efekt.

A je to právě tento zvláštní dar, ne jejich sláva, prodané desky nebo závratné bohatství, pro který stojí za to si jejich hudby vážit.

– Jesse Fink, listopad 2015