Zvláště když zjistíte, že nejlépe se poslouchají vleže. Neříkám, zážitek je to bezesporu krásný, jenomže když se náhle po třech půlhodinkách poslechu zničehožnic probudíte a zjistíte, že se musíte vrátit do poloviny druhého či třetího CD (jak kdo), abyste mohli při plném vědomí poslouchat pokračování, ztrácíte drahocenný čas a pak se vám může stát to, co mně, že poslechu kompletní sady těchto „zvukových nosičů“ věnujete celý den. A teď už nastává katarze neboli moje „duševní očista spojená s uvolněním; povznášející pocit související s prožitkem uměleckého díla“, jinak řečeno vyvrcholení mého sleeve notu, kdy od hodnocení původně kritického docházím k hodnocení zcela kladnému, obdivnému, hraničícímu až s upřímnou servilitou: Jiří Suchý (tedy můj starší bratr, hrdě připomínám!) mluví spatra tak zajímavě a obdivuhodně, že těm, kteří ho mají rádi podobně jako já, poskytuje při poslechu vzácný požitek. To slovo vzácný jsem přidal schválně, protože dnešní doba – jak víme – požitky poskytuje opravdu pramálo.“

Ondřej Suchý, z bookletu CD