Knižní pól 10. 12. 2016

Do jako vždycky na konci roku přecpaného knižního trhu vstoupily dvě knihy, jejichž autoři už podobné závody dávno opustili. Se třetím ze svaté trojice z libeňské ulice Na Hrázi číslo 24 Vladimírem Boudníkem už oba sedí nejspíš v nějaké hospodě Na věčnosti.

Nakladatelství Mladá fronta vydalo už čtvrtou z knih Spisů Bohumila Hrabala – je to svazek pátý, jmenuje se Život bez rukávů s podtitulem Autobiografická trilogie. Ty tři knihy jsou známé jako Svatby v domě a jmenují se Svatby v domě, Vita nuova a Proluky. Víc o nich říkat asi nemusím, odhaduji, že asi každý z vás posluchačů je četl nebo aspoň některou z nich. Je to autobiografie, ale autor ji stylizoval jako vyprávění své ženy Elišky a v mírné parodii na čtení pro paní a dívky. První verzi napsal v roce 1982, první samizdatové vydání všech tří částí připravil Václav Kadlec ve své Pražské imaginaci v roce 1986 v nákladu 35 výtisků.

Takhle o sobě psal Hrabal v Prolukách, o tom, jaké to bývalo v kerské hospodě Hájenka: …můj muž se nikdy v hospodě, a vůbec kdekoliv byl, tak se nikdy nebavil o tom, co píše, jak trpí psaním, nikdy se nebavil o literatuře, a když mu někdo položil takovou otázku, mlčel, díval se do stolu, hrál si s táckem, lehce se začervenal, pokrčil rameny a říkal, že neví, co by měl říci, že všechno, co by říci chtěl, tak říká ve svých knihách. Ale rád se v hostincích bavil o pracích na polích, o zabíjačkách, o životě vesničanů…

Hrabalovy Svatby v domě se studií Milana Jankoviče jako předmluvou vyšly v pátém svazku Spisů Bohumila Hrabala pod názvem Život bez rukávů, neboť celé pojmenování první podoby trilogie znělo Svatby v domě aneb Život bez rukávů.

I druhá kniha je souborem bilančním, je to závěrečný svazek poezie Egona Bondyho Básnické spisy III. 1976–1994. V pečlivé editorské péči Martina Machovce se tak završilo uspořádání díla, které s komentáři, soupisy názvů a incipitů a jmenným rejstříkem vydalo na 3250 stran. To jen pro představu o rozsahu Bondyho psaní a práce. Už dříve dokončené souborné čtyřsvazkové vydání jeho Filosofického díla má 1400 stran. Prozaické texty ještě sebrány nebyly.

Ve třetím svazku nejsou jen verše, ale také prózy, především snad až legendární Pravdivé příšerné příběhy pro Lopatkovic holky, které Bondy napsal během jediného večera po návštěvě u Lopatků 4. ledna 1976. I v nich je Bondy pochopitelně ironik a posměváček, který si dělá blázny i ze sebe. Poezie však byla pro Bondyho i prostředkem vyjádření politického a občanského postoje. Ten byl jednoznačný a nekompromisní. Jedna z pozdních básní napsaná krátce po československých parlamentních volbách v roce 1992 končí tímhle prozaickým dvojverším:

Co činí člověka člověkem

je permanentní vzpoura

Egona Bondyho Básnické spisy III. 1976–1994 vydalo stejně jako předchozí dva svazky nakladatelství Argo.

Čas pomáhá historikům k přehlednějšímu a hlavně přesnějšímu zpracování dějin. Konec třicátých a první polovina čtyřicátých let není výjimkou. František Emmert po loňské knize Československý odboj za druhé světové války připravil stejným způsobem koncipovanou publikaci Německá okupace českých zemí.

Je to velmi dobře čtenářsky přístupná, věcná práce provázená množstvím fotografií, řada z nich jsou prakticky neznámé záběry. Právě díky až strohému faktografickému pojetí je to působivá kniha. V sevřené podobě budí popis oněch šesti let i s dnešním odstupem hrůzu – nacisté byly opravdu mimořádně důkladní a čísla z tabulek ilustrují jejich bezchybné uniformy a naleštěné holínky. V Hitlerově pohledu na Háchu 18. března 1939 na Pražském hradě je zřetelně čitelné pohrdání, stejně jako jsou výmluvné Háchovy žmoulající ruce.

Knihu Františka Emmerta Německá okupace českých zemí vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Nakladatelství Academia vydalo další objemné místopisy, které navazují na oceňované knihy Jiřího Padevěta Průvodce protektorátní Prahou a Krvavé léto 1945. Tou objemnější je více než tisícistránkový průvodce Pavla Šmejkala nazvaný Protektorátem po stopách parašutistů s podtitulem Vojáci – odbojáři – památníky. Najdete v ní stovky jmen a míst, ale také názvy firem a další pojmy spjaté s nejznámější složkou domácího odboje, která byla zároveň součástí vojenských operací československého zahraničního vojska. Encyklopedický charakter knihy podtrhují ohromující podrobnosti a svým způsobem je to historický pomník všem těm statečným lidem, z nichž jen někteří přežili nacistickou mstu za zabitého Heydricha.

Druhá kniha má stejné téma, ale už její název Anthropoid říká, že se soustřeďuje na tento jediný výsadek, tedy na protagonisty útoku na Heydricha – Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše. V podrobných heslech jsou uvedeny také události často překvapivé a nečekané. Například to, že se Kubiš s Gabčíkem stačili v Praze setkat s posledním mužem z legendárních Tří králů, se štábním kapitánem Morávkem, a to v den, kdy Morávek později odpoledne padl na Prašném mostě do léčky a zemřel při přestřelce s gestapem. To setkání proběhlo v domě číslo 26 na Staroměstském náměstí, naproti orloji. Ale v jednom z bytů, nikoli tam, kde dneska najdete restaurant U zlaté konvice a kavárnu Starbucks.

Knihu Anthropoid pro stejnou řadu, v níž Academia vydala i tři už zmíněné průvodce po dějinách německé okupace a jejích důsledků, připravili Jiří Padevět a Pavel Šmejkal.

K těmto historickým rekonstrukcím připojuji ještě jednu knihu. Je to Fučíkova Reportáž psaná na oprátce, a je to reedice jejího prvního úplného, kritického a komentovaného vydání, které v roce 1995 stačil krátce před svou smrtí připravit František Janáček. Po dvaceti letech je přehlédnuté vydání příležitostí pro další generaci, aby si našlo k dílu okolnostmi výjimečnému vlastní cestu. Je také předznamenáním chystaného zahájení nového knižního vydání Fučíkových spisů, které by mělo být zahájeno v příštím roce. Fučík byl totiž významnou součástí předválečné kultury a také během okupace patřil k jejím významným postavám zejména svou snahou zorganizovat Národně revoluční výbor inteligence. Vydání navazující knihy na první kritické vydání Reportáže, která měla obsahovat dokumenty z vyšetřování Fučíka, Miroslava Klecana a Lídy Plaché, však bohužel na obzoru není.

Fučíkovu Reportáže psanou na oprátce s podtitulem První úplné, kritické a komentované vydání / reedice vydalo stejně jako první edici z roku 1995 nakladatelství Torst.

K supertěžké tonáži z české historie je obtížné vybrat nějaké odlehčení. Vyhrála to útlá brožurka s názvem Stopařův průvodce galaxií a věda. Autorem je popularizátor vědy a nadšený čtenář fantasy Douglase Adamse, redaktor pro vědu v britských novinách The Daily Telegraph a Daily Mail Michael Hanlon.

Několik let po Adamsově odchodu do věčných galaxií se Hanlon inspiroval Stopařovým průvodcem a pokusil se domyslet Adamsova témata v duchu přibývajících vědeckých poznatků. K Hlubině myšlení jsme se podle Hanlona o hodný kus cesty přiblížili třeba navigací GPS, a to Hanlon před deseti lety, kdy knížku psal, ještě neodhadl, že samotná auta začnou být tak brzy chytrá, tedy autonomní, jak se jim dnes říká. Za kandidáta na Konečnou otázku navrhuje Hanlon tuhle: Proč tu vůbec něco je? Domnívá se, že pro nalezení odpovědi bude muset lidstvo vymyslet ještě něco chytřejšího než Hlubinu myšlení.

Poučnou a zároveň vtipnou knížku Michaela Hanlona Stopařův průvodce galaxií a věda vydal MatfyzPress v překladu Davida Vichnara.