Knižní pól 29. 3. 2014

Dneska začnu velkým literárním jménem - Hemingway. Ke zpovědím či odhalením potomků slavných přistupuju opatrně, často jde o docela obyčejné přiživování, a tak jsem i knihu Ernestova vnuka Johna Hemingwaye Hemingwayové. Skrytá tvář jedné rodiny otevíral trochu s obavou. Ale tohle vyprávění stojí za pozornost. Nesoustředí se totiž na dědečka, je to příběh širších rodinných vztahů, hlavně traumat a nedorozumění, ale také o vášních, láskách a velkorysosti, o genetické směsi, která svým nositelům dělala ze života občas peklo.

John Hemingway dědečka nepoznal, narodil se až v roce 1960. A možná právě díky tomuhle odstupu napsal velice poutavou knihu věnovanou především svému otci Gregorymu, třetímu z Ernestových synů. Takhle ho představuje hned v úvodu: Nemohl jsem si nevšimnout tátovy posedlosti vlastním otcem. Nikdy o tom otevřeně nemluvil, ale jejich konflikt a konflikt s vlastní sexualitou byly neustále přítomné. Když s ním byl člověk dostatečně dlouho, nebylo příliš těžké se dovtípit, jakého ražení těch nemálo démonů, které ho trýznili, je. Byl maniodepresivní, převlékal se za ženu, a nakonec si nechal operací změnit pohlaví. Pil, rval se, byl ve vězení, ale víc než cokoli jiného strašně postrádal svého otce.

Po takhle ostré expozici už vás máloco překvapí, o to zajímavější je potom ale samotná střípek ke střípku skládaná mozaika ze života celého hemingwayovského klanu - tedy jestli se o klanu dá mluvit. Protože o nějaké velké soudržnosti vyplývající z rodové disciplíny nemůže být v případě Hemingwayů řeč. O to víc pak ale vynikne neokázalá, upřímná a účinná pomoc, kterou právě Johnovi poskytl prastrýc, mladší a nebohatý Ernestův bratr Leicester. Se svou ženou Doris se o Johna postaral, když oba rodiče ve své roli naprosto selhali.

Hodně výmluvné jsou vzájemné dopisy Ernesta se synem Gregem. I překlad uchovává zvláštní napětí, vzájemnou náklonnost, ale také ostražité kroužení dvou samců jedné krve. Ernestovi dopisy pak jakoby mimochodem ukazují jeho odpovědný přístup k praktickým věcem i jasnou vůli svému synovi pomáhat. John Hemingway se usadil v rodné zemi své ženy, v Itálii, a možná i to mu pomohlo vymanit se z komplikovaných hemingwayovských vazeb a obsesí. A díky tomu napsal v mnohém drsnou a zároveň jímavou miniságu.

Knihu Johna Hemingwaye Hemingwayové. Skrytá tvář jedné rodiny vydala Paseka v překladu Šimona Daníčka.

Zejména slavných autorů se týká soubor ochranných opatření zahrnovaných do oblasti autorských práv, jak je dneska chápeme a užíváme. Jenže co je dnes, nebylo včera, a tak nemusí být ani zítra. Britský historik Adrian Johns se věnuje především dějinám vědy, ale také dějinám médií a dějinám knih. Před pěti lety mu v nakladatelství Chicagské univerzity vyšla obsáhlá kniha, kterou nyní v českém překladu vydalo nakladatelství Host. Jmenuje se Pirátství  s podtitulem Boje o duševní vlastnictví od Gutenberga po Gatese.

Z toho je zřejmé, že jde o knihu zevrubně historickou, že sleduje vývoj autorskoprávní a také patentové ochrany od počátků průmyslové doby. Cenné jsou však hlavně závěry ohledně dalšího vývoje. Johns se domnívá, že nás čekají velké změny, jejichž příchod ohlásil internet a povšechně digitalizace, ale ještě dříve například podobnou urychlovací roli hrály magnetofonové kazety. Johns připomíná, jak právě kazety s Chomejního projevy sehrály v Íránu úlohu podvratného nosiče informací a podpořily odpor k šáhovu režimu, odpor, který nakonec na přelomu let 1978 a 1979 přerostl v islámskou revoluci.

Dnes už za sebou máme empétrojkový technologický převrat a destrukci panství velkých vydavatelských firem, stahování filmů snižuje trvale zisky filmových producentů a knih se divoké šíření jejich elektronické podoby týká také. V téhle chvíli v permanentním sporu mezi zastánci otevřeného přístupu a vlastníky pořád ještě vítězí ti druzí, ale v praxi už se masivně prosazují otevřené licence, jako jsou Wikipedie nebo Linux či nejrůznější komunitní weby, které Johns ještě ani nedokázal zachytit. Zato připomíná známý fakt, že Číňanům je pojem duševního vlastnictví ukradený.

Kniha Adriana Johnse Pirátství je tak možná velkým pohřebním troubením starého vlastnického pojetí autorských práv. Do češtiny tuhle monumentální práci přeložili Lucie Chlumská a Ondřej Hanus.

Pokud chcete vědět více o zmíněných možnostech legálního sdílení, najděte si na Wikipedii heslo věnované licenci Creative Commons , zkratka sísí, tedy dvě velká C.

I současné autorské právo umožňuje vydávat knihy bez autorských honorářů a licencí, a to po sedmdesáti letech od autorovy smrti. Ovšem s těmito texty je potíž v tom, že musí být převáděny do současné jazykové podoby a tahle úprava jisté ochrany požívá. To je případ knihy vydané nakladatelstvím Dobrovský, které sáhlo po díle obrozenského historika Václava Vladivoje Tomka Jan Žižka z Trocnova. Základem je vydání z roku 1879, stejně jako reprint, který vydalo v roce 1993 nakladatelství V ráji a dodnes ho ve svém e-shopu nabízí. S výjimkou sborníku z roku 2009, populárně naučné knihy Největší vojevůdci v české historii, třetí kapitoly pátého svazku Velkých dějin zemí Koruny české a několika víceméně eklektických textů nevyšla o nikdy neporaženém Žižkovi žádná moderní práce, natož velká monografie. O Žižkově účasti v bitvě u Grunwaldu Václav Vladivoj Tomek nepíše vůbec, přesto je jeho kniha Jan Žižka z Trocnova i po 135 letech pořád nejúplnějším čtením o tomto významném muži české historie.

Unikátní bedekr pražskými dějinami sestavil a sám si graficky upravil Pavel Rút. Nazval ho Labyrintem pražského tajemna a přidal podtitul Průvodce pražského chodce.

Rút prochodil historickou Prahu křížem krážem a sbíral o ní všechny možné i nemožné informace: kdo kde bydlel, jaké strašidlo kde straší, jak se ta která ulice jmenovala za starých časů a proč. Třeba o Kampě píše: Kampa prý byla v dávných dobách porostlá neprůchodným lesem. Největší strom stával na břehu - byl to dub, jehož větve čněly do nebe a na druhé straně se dotýkaly vodní hladiny. Když ho poráželi, z dutiny stromu vylétla sova, posvátný pták starých Slovanů. Stavitelé to považovali za požehnání, a tak první pražský mlýn dostal jméno Soví, který zdědily i dnešní mlýny. Rút v poznámce uvádí, že správnější verze bude, že mlýny získaly jméno podle majitelů, ale historka je to milá. Ovšem Rút ještě pokračuje: V Sovových mlýnech měli vodníka Purkrábka. Často chodil k paní domu na smetanu a za komínem si nahříval záda. Rút dodává, že Purkrábek z Kampy zmizel po požáru mlýnů. Zajímalo by mne, na co se asi Rút nezeptal, jestli se totiž Purkrábek nevrátil, když je tam dnes tak pěkná galerie, a jestli nechodí na smetanu k paní Medě Mládkové.

Neobvyklého, hravým zvídavcům určeného průvodce Labyrintem pražského tajemna vydalo nakladatelství Argo.

A protože v nakladatelství Druhé město vyšla nová sbírka Ivana Wernische
S brokovnicí pod kabátem, do poslední březnové soboty jsem vybral z jeho posmutněle veselé, ironické a hlavně sebeironické poezie tříverší, v němž můžete, ale nemusíte hledat významů, kolik se vám jen zachce:

Čím výše stoupáme,

Tím řidší vegetace

Na vrcholku už se daří pouze pomníkům

To je Ivan Wernisch v nové sbírce S brokovnicí pod kabátem.