Známým experimentem ze standfordského vězení to dokázal americký psycholog Philip Zimbardo v roce 1971. Jeho základem byl modelový žalář a dobrovolníci rozdělení na dozorce a vězněné. Experiment musel být po několika dnech ukončen, protože i uměle navozená situace vedla k eskalaci zneužívání moci a reálného násilí.

Těch psychologických experimentů bylo po skončení druhé světové války několik. Jejich důvod byl jasný: pokusit se nějak lépe pochopit, jak je možné, že se lidé začnou chovat tak, že umožní vyvraždění miliónů spoluobčanů. A často aktivně a bez pocitů viny.  Jak předcházet tomu, aby se z nás, Luciferů, "božích andělů, nositelů světla", stávali postupně satanáši, mučitelé, ti, kteří věří, že si ti druzí trápení zaslouží.

Už je to tak, že v nás neustále probíhá bitva světla a temnoty. Každým dnem se buď staneme trochu hrdinou nebo trochu srabem a zbabělcem. Ta vítězství a prohry jsou často tak nepatrná, že jsou i pro nás těžko postřehnutelná. V katalogu, který k výstavě pojmenované Luciferův efekt (2012), vydala galerie současného umění DOX,  jsem našel citované moudro Čerokézů:

"Starý indián kmene Čerkézů poučoval svého vnuka o životě: V mém nitru probíhá zápas, je to strašný zápas mezi dvěma vlky, Jeden je špatný - je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobectví, hrubost, nenávist, sebelítost, faleš, namyšlenost a ego. Ten druhý je dobrý - je to radost, pokoj, láska, naděje vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra. Stejný zápas probíhá i uvnitř tebe i uvnitř každého člověka. Vnuk o tom všem přemýšlel a po chvíli se zeptal: A který vlk vyhraje? Starý indián odpověděl: Ten, kterého krmíš.