Gary a Irene mají za sebou třicet let manželství. Dvě dospělé děti. Na ostrově nedaleko jejich domu chce Gary postavit vlastníma rukama srub. Tak, jak o tom vždycky snil, ale nedostal se k tomu. Dokázat to. Žít daleko od lidí, uprostřed přírody. To je ale to poslední, po čem touží Irene. Už nějakou dobu trpí úpornými bolestmi hlavy, kvůli kterým skoro nespí a musí brát tišící léky. Navíc tuší, že Garyho srub je jen metaforou k tomu, že ji chce Gary opustit. Co udělat? Vzepřít se? A co člověku pak zbude? Osamělá vzpomínka na to, že se vzepřel? A tak čteme, jak Irene staví s Garym srub, jak je jasné, že Gary na takovou věc nemá ani zkušenosti, ani schopnosti. A čteme i o životech dcery Rhody a syna Marka. Podobně jako ve Franzenově Svobodě jsme najednou zase uprostřed středostavovské obyčejné americké rodiny, kde je víc přetvářky a zmechanizovaných citů, než by se na "haudůjůdů happy day" povrchu mohlo zdát. Vann píše jinak než Franzen. Krátce a úderně. Temně a bez humoru. Celou atmosférou a zmínkami na okraj příběhu nás tlačí na temnou stranou. Podobně rozehraje i přírodu, která na pozadí mezilidských nárazů vytváří kulisy, které nevěstí nic dobrého. Garyho nedomyšlenosti, Irenina bolest hlavy, déšť, sníh....trouchnivějící život, zmatek a snaha alespoň paliativně si ošetřit rány a šrámy.
Povedená, rytmická kniha o vážných věcech, které nejde vyretušovat bez vydření díry do svatební fotografie. Těžké je udržet harmonii  vztahů. Tahle psychoterapie srubem je nakonec dost drsná, ale vlastě k sebepoznání  - i když přes černo-černý les a přes hluboké jezero - vede. Jenže ani to nemusí být štěstí. Asi v tom bude nějakej háček!