Jan Zábrana : Povídky

Podle některých nejlepší české povídky za posledních padesát let. Civilní, hluboké, rázné. Až si začátkem září budeme připomínat 30. výročí od Zábranovy smrti, budeme se zase vracet k jeho deníkům Celý život, k jeho překladům Babela, k jeho uvedení amerických beatniků do komunistického Československa....Člověk, kterému komunisté zavřeli pro nic za nic rodiče, nenechali ho pořádně studovat ani pracovat, udělal pro českého čtenáře hodně nenahraditelné práce. A napsal povídky, které spolu s Hrabalem a Balabánem patří k tomu nej u nás za posledních padesát let.

Forrest Carter: Odvedu vás do Sierry Madre

Autor Školy Malého stromu napsal i další knihu - strhující lidský příběh o apačském náčelníkovi Geronimovi. Dobrodružné, zdaleka nejen indiánka, ale tak, jak to tenhle vyléčený rasista (ano, Carter psal zpočátku rasistické projevy rasistickým politikům) dokáže: situace mají u něj plasticitu a přesahují do obecnější roviny. Kniha o lidské důstojnosti a hrdinství.

Judy Pascoe: Strom

Nádherná kniha, dobrý film podle ní natočený. Matce čtyř dětí umře manžel, kterého velmi milovala. Mezi třemi bratry je i malá Simone. Ta jednou zjistí, že když vyleze na obrovský strom vedle domu dostatečně vysoko, může si s tátou dál povídat. Myslí, že by to mohlo pomoct získat zpátky veselost i mámě, která je v hluboké depresi a melancholii. Jenže dospělí už se neuzdravují tak snadno. A navíc, strom podivuhodně ožívá: jeho kořeny se derou do domu, jeho větev jednoho dne prorazí do domu díru a lehne si na máminu postel: "Tehdy jsem si nemyslela a ani dnes si nemyslím, že můj táta byl strom nebo že by strom byl můj táta. Nepochybně se tam zdržovala jeho duše nebo nějaká vzpomínka či jeho část a tak se strom stal ohniskem našich vzpomínek na něj, v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Takhle jsme ho udržovali naživu, nutili ho zůstat v naší blízkosti...To, co se odehrávalo, mohl a být jen shoda náhod, avšak zdálo se, že strom se chová jako žárlivý manžel. Vrhnul se máminým oknem dovnitř a chmátnul po ní, jako by jí chtěl vzít s sebou, aby se s ním mohla ve smrti spojit."  

Onřej Bezr, Vlastimil Třešňák: A to je hezký, ne? - rozhovor s Vlastimilem Třešňákem

Třešňák je jedna z nejsvobodnějších postav české moderní kultury. Knihu - rozhovor s takovým člověk je prostě radost číst. Nic banálního tenhle celoživotní punker - písničkář na skladě nemá. Prázdnou slámu nevedeme. Recepty a životní moudra račte doptávat u kolegů, tady, ať vašnosta promine, to smrdí životem a neexistencí životního pojištění.

Flannery O´Connorová: Dobrého člověka těžko najdeš

Ať už na prašné cestě řádí Neřád, na verandě starého domku vyhlíží stařena ženicha pro svojí mentálně zaostalou dceru nebo chromá Hulga přichází o svojí dřevěnou nohu díky falešnému prodavači biblí, jde u O Connorové v zásadě o to, ukázat jako jednu z nejhorších lidských vlastností pýchu. Smrtelnou namyšlenost, která i bystrým zacloní oči a nechá je s pocitem neohroženosti vykročit do tmy propasti. Kladné hrdiny byste hledali marně. Tady jsou k mání jen padlí a podlí. A pak ti, kteří si na okamžik po nárazu zla uvědomili pravdu o svém životě. Ke štěstí jim to zrovna nepomohlo, ale milostí vidět svojí bídu obdarováni byli. Velmi nesentimentální samorost tahle O´Connorová, jak ukazuje v doslovu historka z farmy. Při jedné návštěvě se jí dámy z literárního světa zeptaly, zda nemají problém s divokými psy. O Connorová odhrnula závěs u okna, ukázala na nabitou brokovnici a řekla: „Už ne.“