Napsal ji člen jezuitského řádu, řeholník a duchovní František Lízna. V CZ je tohle jméno pojem. Předně za statečnost při neohýbání páteře před komunisty. Už na konci 50. let odmítnul maturovat v povinné svazácké košili. V roce 1960 byl poprvé komunisty uvězněn, když strhnul sovětskou vlajku. Vojnu si odsloužil u PTP na Slovensku. V roce 1968 byl přijat k jezuitům a v roce 1974 byl vysvěcen na kněze. Veřejně ale mohl sloužit jen svojí první mši svatou. Poté, kdy zahlédl mezi věřícími estébáky a k jednomu z nich přistoupil, položil na něj ruce a pronesl něco o tom, že na přímluvu svatých ať dostane sílu vzepřít se ďáblu a sloužit dobru, přišel až do roku 1990 o státní souhlas. Jak říká, je na to dodnes hrdý, že nemusel snážet buzeraci církevních tajemníků. V roc 1978 také podepsal Chartu 77. Po roce 1990 začal okamžitě pracovat ve vězeňské duchovní správě, protože jak říká, byli to dva kriminálníci, kteří byli Kristovi při ukřižování nejblíž. Šokoval dokonce svým požadavkem, že chce ve vězení mít celu, aby mohl být vězňům k dispozici 24 hod. denně (zamítnuto). Nutno říct, že skoro deset let působil v nejtvrdší české věznici na Mírově. Aby zcela osobně a hmatatelně spojil západní a východní křesťanskou církev, podnikl v roce 2004 pouť ze Svaté Hory u Příbrami do Santiaga de Compostela a později (to už s diagnózou rakovina prostaty) pouť z hory Kremenec do města Chersones na Krymu. Jeho ošetřující doktorka se s ním prý před poutí na Krym loučila, protože předpokládala, že ho nemoc na cestě definitivně skolí. Jenže Lízna se vrátil v lepším stavu, než vyšel.