Každoročně 21. srpna proběhne médii vzpomínka na vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa. To, co se v minulosti nazývalo internacionální pomocí se dnes zve invazí. Vzpomínka, jak ukazují aktuální ukrajinské události, nejsou samoúčelné. V případě této knihy jde o poodhalení mechanismů a postupů fungujících při přípravě obsazení sousedního státu. Zdá se, že jsou pořád stejné. Vojenské cvičení podél hranic (v našem případě dokonce přímo v Československu), rozvědná činnost, nějaká ta provokace... Vladimír Vedraško sepsal na základě vzpomínek velitele sovětských vojsk na našem území, Alexandra Michajloviče Majorova, knihu popisující přípravu na sovětskou invazi v srpnu 1968, její průběh i následný třiadvacetiletý dočasný pobyt.

„Mapa – rozkaz k invazi 38. armády do ČSSR s cílem potlačit a v případě nutnosti zničit kontrarevoluci na jejím území, vyhotoveno v jediném exempláři, vyhotovil M. Povalij 11. dubna 1968.“ Tato slova si přečetl A. F. Majorov na tajné poradě ve Lvově. Aby absurdita „internacionální pomoci“ zásahu vyzněla pochopitelně i současnému čtenáři narozenému po roce 1968, přirovnejme situaci k dnešku. Ozbrojené jednotky české, německé, francouzské a rakouské armády obsadí Británii, protože její politický vývoj směřuje k vystoupení z Evropské unie.

Sověti měsíce dopředu pečlivě naplánovali vojenský vpád na naše území a jen díky důkladnému komunistickému vymývání mozků na straně jedné a strachu na straně druhé, ji někteří byli schopni nazývat pomocí. Je to stejně absurdní, jako nazývat lopatu, kterou nám kopou hrob, rýčkem na zkrášlování budoucího záhonku. Možná zní slova o vymývání mozků příliš drsně, ale soudruh Majorov je krásnou ukázkou toho, jak velkou moc má důsledně aplikovaná ideologie na kritické myšlení a vlastní úsudek. Tedy na potlačení obého. V hlášení velitele 38. armády se mimo jiné objevují tato slova: “ Představitelé československé strany vyjádřili politování, že se o okamžiku přechodu státní hranice dozvěděli jen hodinu a půl, dvě hodiny předem. Bez ohledu na to představitelé okresu Michalovce a města Košice, kteří přišli na mítink, rádi přivítali své sovětské přátele a bratry. Při průjezdu kolony sovětských vojsk Liptovským Mikulášem obyvatelstvo vřele a s květinami vítalo sovětské vojáky.“ Absurdita hlášení je přímo ukázková.  Na jednu stranu Sověti překročili hranici a naši o tom věděli s minimálním předstihem, ale někdo stihl zařídit květiny a vítací občany. A to se jednalo pouze o cvičení Šumava, které bylo na nátlak Sovětů realizováno několik měsíců před původním plánem (v květnu 1968). Už tehdy Majorov věděl o připravované invazi a jeden z jeho úkolů bylo navázat co nejtěsnější styky s důstojníky Československé lidové armády a vést rozvědnou činnost (byť ji tak v knize nikde nenazývá) sloužící pro přípravu budoucí ho obsazení Československa. Samotné cvičení sloužilo jako záminka pro tehdy ještě oficiální vstup Sovětů do naší země. Následně dělalo sovětské velení co mohlo, aby pobyt vojáků maximálně prodloužilo. Majorov diktuje své vzpomínky držíce stranickou linii a ani chvíli nepochybuje o důležitosti svého poslání. Ani na chvíli jej nenapadlo, že příprava invaze na území jiného suverénního státu je přinejmenším sporná a v případě, že se jedná o spojence, jde o záležitost vysoce  nemorální. Jeho víra v komunismus sovětského typu jako jediný plně funkční uspořádání je až groteskní. Mimo jiné se během návštěvy Polska podivuje. Je zajímavé, že většina hospodářství v Polsku je soukromá, a přesto zajišťují obyvatelstvo levnými produkty.“  Podle autora dokonce generál Ludvík Svoboda, tehdy prezident ČSSR, už těsně po cvičení Šumava spekuloval o dislokaci sovětských vojsk. „My tady diskutujeme na téma, zda je třeba se učit bojovat, nebo ne. A aby se bojovalo dobře, požádám soudruha Andreje Antonoviče a soudruha Leonida Iljiče, aby ponechali v Československu svou armádu.“ Smrkovský vyskočil: „Ale to bude neústavní.“ Na to Svoboda klidně odvětil: „Zato potřebné. A nebudeme mít strach ze ztráty svobody, nezávislosti a našich držav.“ Prezident Svoboda nakonec o svou svobodu přišel a na základě tlaku ustoupil a prezidentskou funkci přenechal Gustavu Husákovi. Je otázkou, do jaké míry jsou Majorovovy vzpomínky autentické a věrohodné. Množství chyb a historických nepřesností je v poznámkách pod čarou (tedy nikoliv na konci knihy, což je z hlediska efektivity četby velmi přínosné) uváděny do reálu. Jejich vysvětlení dává knize o rozměr víc. Nakladatelství Mladá Fronta, a zejména odborný redaktor David Pazdera, v tomto případě odvedli obrovský kus práce a uteklo jim jen minimum chybných informací. Jednou z nich je „mávání kalašnikovy“ v rukou československých vojáků. V roce 1968 byla naše armáda vyzbrojena samopaly vz. 24, 26 a 58.

V knize jsou použity autentické výňatky z hlášení, nad kterými zůstává rozum stát a právě jejich autenticita podtrhuje absurdnost doby. „Mládež se více zajímá o tance, restaurace, kavárny a nerada se učí společenské vědy, zejména marxismus leninismus.“ Našinec by řekl, že něco takového může napsat udavač vlastních rodičů Pavlík Morozov, ale jak vidno, podobné ideologicky posunuté smýšlení, měli i vrchní sovětští velitelé. Nebo jen vyhovovali poptávce a do hlášení psali jen to, co „pánové nahoře“ chtěli číst. A posílat ještě výš. A ještě výš... až se s podobných žvástů někde úplně na vrcholu mocenské pyramidy tvořily základy mezinárodní politiky. Otázkou zůstává, zdali tomu tak není doposud.

Co všechno byli ochotni Sověti riskovat invazí do Československa, říkají slova armádního generála  Ivana Grigorjeviče Pavlovského „Právě jsem se vrátil ze zasedání politbyra. Bylo přijato rozhodnutí o vstupu vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa. Toto rozhodnutí bude uskutečněno, i kdyby to mělo vést ke třetí světové válce.“ Slova, ze kterých mrazí, padla 18. srpna 1968. Ale rozpracování invaze a mapa – rozkaz už byly dávno uskutečňovány. Knížka by měla být povinnou četbou zejména na středních školách s humanitním vzděláním, ale přináší poučení každému, kdo chce nahlédnout pod pokličku naší nedávné historie a zároveň pomáhá chápat budoucnost. Některé kroky a principy mocenské politiky se nemění. Říct, že národ neznající vlastní historii ji musí opakovat, je klišé. Ale jak ukazují aktuální události na Ukrajině, nemusí být zase až tak mimo realitu.

Topi Pigula, další autorovy články na http://pigula.blog.respekt.ihned.cz