Knižní pól 20. 9. 2014

Přestože dnešní Čína disponuje vojenskou silou srovnatelnou s oběma bývalými protihráči studené války, prosazuje se v globálním, tedy celosvětovém měřítku mnohem účinnějším způsobem - převzala euroamerický výrobní a ekonomický způsob. Ponechala si direktivní moc komunistické strany a pustila ze řetězu peníze. Ty za ni obstarávají dobývání světa účinněji než vojáci. Vojáci jsou od toho, aby udržovali pořádek doma.

Jedním z nejpůsobivějších svědectví o zásadní proměně Číny od masakru v Pekingu 4. června 1989 je kniha jednoho z účastníků Liaa I-wu Kulky a opium. Je to kniha 15 rozhovorů, jeden z nich vede autor sám se sebou. V přílohách jsou seznamy obětí a Liaova vizionářská báseň Krveprolití, za niž a za stejnojmenný filmový dokument byl Liao I-wu odsouzen na čtyři roky.

Ty rozhovory jsou těžkým čtením, variacemi na hlavní téma, které se dá shrnout takto: Červen 1989 byl obrovským masovým vzepětím neseným touhou po změně nekompromisně rozdrceným vojenskou a policejní silou. Ti, kteří byli zatčeni, se po návratu z vězení setkali s úplně jinou Čínou, s vládou peněz. Liaova kniha vypráví o těch, kteří se nesmířili s tím, že se obětovali nadarmo, ale také o jejich beznaději. Liao I-wu o proměně Číny píše v úvodní eseji. Je to působivé pojednání o klíčové proměně Číny, která čím dál více ovlivňuje další dění ve světě, Česko nevyjímaje. Liao I-wu to vidí takhle:

Existuje jedna velmi rozšířená teorie, která tvrdí, že ekonomický rozvoj s sebou přináší politické reformy, diktaturu dovede k demokracii. A tak se západní mocnosti, které nejprve na Komunistickou stranu Číny za masakr 4. června 1989 uvalily sankce, pustili překotně do obchodování s katy. Nevadí, že popravčí stále zatýkají a zabíjejí lidi, nová krev překrývá staré skvrny, nové násilí se vrší na staré zločiny. A lidé přežívají mezi kalužemi krve vprostřed násilí, s hlavami skloněnými stále níž a níž. Nestoudnost a utrpení kráčejí ruku v ruce a provázejí naši minulost, současnost a budoucnost. Po masakru na náměstí Nebeského klidu 4. června 1989 přišly zásahy proti pozůstalým obětí, proti stoupencům Fa-lun-kungu, proti Čínské demokratické straně, proti skupinám petentů, nezaměstnaným dělníkům, vyvlastněným rolníkům, proti právníkům, obhajujícím lidská práva, proti undergroundovým církvím…

Liaův výčet je dlouhý, poslechněte si však závěry: Říkají západním podnikatelům: pojďte také k nám, postavte si u nás fabriku, otevřete podnik, postavte mrakodrapy, provozujte internet, pokud nebudete vytahovat lidská práva a jitřit staré rány, můžete si tu dělat, co jen budete chtít. Ve vaší zemi jste omezováni zákonem a veřejným míněním, nemůžete si dělat, co se vám zlíbí, tak pojďte k nám, vrhněte se spolu s námi po proudu, zbohatneme všichni. Klidně znečišťujte řeky, vzduch, potraviny i spodní vody, najímejte naše lidi jako levnou pracovní sílu, budou makat dnem i nocí bez nároku na odpočinek. A až většina Číňanů onemocní na následky znečištění životního prostředí nejrůznějšími druhy rakoviny, bude další šance výdělku. Tohle je největší smetiště světa, tady se budou vždy ukrývat největší obchodní příležitosti…

A pak Liao I-wu prorokuje:  Až Číňané pochopí, že ani od demokratického Západu se nedočkají spravedlnosti, pak začnou podle hesla „vítěz bere vše“ hromadně napodobovat nestydaté korupčníky. A v blízké budoucnosti se budou v každém koutě světa tlačit čínští podvodníci, kteří se neštítí ničeho, jako sarančata zaplaví zem, a kam vstoupí, tam po nic potopa.

Liao upozorňuje na jeden paradox: zatímco z Číny dosud odcházeli především lidé pronásledovaní za svobodomyslnost, situace se mění - z Číny utíkají ti, kteří chtějí jen vydělat, zloději, odpad. Liao píše: Supové a posluhovači jsou nepřekonatelní jak v páchání zla, tak v převlékání kabátů. Jednoho dne budou ze země emigrovat rychleji a pohodlněji, než se teď snažím já. Jinak řečeno: zatímco dříve z Číny emigrovali lidé kvůli ideálům svobody, spravedlnosti, demokracie, nastává doba, kdy z Číny utíkají ti nejhorší, kterým kvůli korupcím a podvodům hoří půda pod nohama. A řečnická otázka na závěr: Co tihle lidé budou dělat tam, kde se usadí?

Knihu Liaa I-wu Kulky a opium vydala Mladá fronta v překladu Bohuslava Smila, báseň Krveprolití přeložila Lucie Kellnerová Kalvachová. Připomínám ještě Liaovu knihu Hovory se spodinou o lidech z okraje společnosti - ta vyšla rovněž v Mladé frontě už loni v překladu Zuzany Li.

Čínskou literaturu s miliardovou populací v zádech je obtížné pro tak malou čtenářskou obec, jakou je desetimilionové Česko, uvádět soustavně, natož v úplnosti. Kromě Mladé fronty se jí věnují z velkých nakladatelství především Academia a Karolinum, ostatní spíše nahodile. Programově ji však představuje nakladatelství DharmaGaia a k němu se před dvěma lety připojilo další malé nakladatelství Verzone. Ve spolupráci s Mezinárodním sinologickým centrem Chiang Ching-kuovy nadace při Univerzitě Karlově v Praze vydalo v edici Xin za dva roky už pět svazků moderní čínské prózy.

První knihou byl výbor pěti povídek Touha, opatrnost už zesnulé spisovatelky Eileen Chang, která se narodila v Šanghaji, a jak jméno napovídá, měla blízko k západní kultuře. V roce 1955 se usadila ve Spojených státech. V jejích prózách ožívají Šanghaj a Hongkong dvacátých až čtyřicátých let. Touha a opatrnost je tedy retro a dobrá příprava na další četbu. Knihu přeložila už zmíněná propagátorka čínské literatury Zuzana Li.

Dalším titulem je opět povídkový výbor - Dušan a Lucie Andršovi představují souborem Poslední vítání jara spisovatele Šen Cchung-wena, který měl být v padesátých letech zapomenut, ale v osmdesátých letech se dočkal oživení zájmu o svou tvorbu a jeho dílo začalo být znovu vydáváno, byť s cenzurními a autocenzurními zásahy. Také Šenovy příběhy otevírají už zmizelý čínský svět - život v provinciích a vojenských posádkách.

Třetím svazkem je výjimečný román Jen Lien-kcheho Čtyři knihy. Je to příběh zasazený do období Mao Ce-tungova Velkého skoku. Tenhle politicko-hospodářský experiment stál desítky miliónů mrtvých, v některých oblastech přišlo život až 40 % obyvatelstva. Velký skok vyvolal totiž děsivý hladomor, téměř zničil celý venkov i krajinu. Každá komuna byla například kromě jiných povinností nucena vyrábět železo, bez ohledu na to, jestli měla z čeho. V primitivních vysokých pecích se topilo nejen dřevem z posvátných hájů, ale shořely v nich i domy. Velký skok je jedno z bolavých míst historie současné Číny, o kterém se debata nepřipouští. Přesto nebo právě proto se Jen Lien-kche téhle hrůze věnoval a vypráví ji jako do značné míry biblické podobenství o jednom převýchovném táboře v zóně přerodu, jak tomu v románu říká. Čtyři knihy opět v překladu Zuzany Li patří k tomu nejmagičtějšímu, co jsem z moderní čínské literatury dosud četl.

Povídky a eseje spisovatelky Cchan Süe ve výboru Tanec temné duše v překladech Františka Reismüllera mají zas nejblíže k evropskému surrealismu, ale zároveň k mediumnímu umění. Ocení je čtenář cvičený v asociativní tvorbě.

Zatím poslední, pátou právě vydanou knihou v edici Xin z nakladatelství Verzone je povídkový triptych z próz nejmladšího ze všech autorů, které jsem tu jmenoval, padesátilétého Su Tchunga. Kniha se jmenuje Manželky a konkubíny a jsou to sugestivní, strhující příběhy zachycující čínský mikrokosmos - život v rodinách. Zároveň však ukazují svět partnerských vztahů po čínsku v pohybu, kromě jiného i v podmínkách rozpadu tradičních vztahů. Su Tchung má dar příbuzný talentu Alfreda Hitchcocka - dovede navodit atmosféru strachu, hrozivého tušení, Manželky a konkubíny jsou vlastně horory, ale pevně zakotvené ve skutečnosti. Su Tchung je dnes jedním z nejvydávanějších současných čínských autorů, jeho próza se však v českém překladu objevila zatím jen v roce 2006 v dvojjazyčném výboru 7x čínská avantgarda vydaném Česko-čínskou společností. Povídkami Manželky a konkubíny se tak českému čtenáři představuje poprvé samostatnou knihou v překladech Zuzany Li a Denise Molčanova.