Knižní pól 27. 9. 2014

Jako stodvacátý svazek výtečné edice angloamerických autorů vydalo nakadatelství Argo už druhou prózu amerického spisovatele Davida Vanna. Po novele Ostrov Sukkwan je to román Srub odehrávající se rovněž na autorově rodné Aljašce. Vann je svým způsobem spisovatelskou raritou. Aljašku máme zafixovanou v úplně jiných literárních žánrech, než je psychologická próza. Prostředí však ve Vannově románu hraje významnou roli, podobnou jako ve Skandinávii. Součástí života je tu klimatická nepohoda, zima, vlhko. A podobně jako ve skandinávských prózách je román Srub prodchnutý tušením zlého, které, jak jinak, nakonec propukne.

Máte rodi lososa? Poslechněte si, jak působivě Vann popisuje zpracovatelskou epizodu z konzervárny, kde se jeden z aktérů ocitne sice jen nakrátko, ale u pásu nevydrží ani celou směnu:

Mycí linka vypadala jako studené plechové koryto, brouzdaliště plné krve a slané vody. Carla bolely ruce od mrazu, prsty necítil. Lososi přicházeli vykuchaní a bez hlavy, ale rukou ve třech rukavicích musel nahmatat tenkou průhlednou blánu, vytrhnout ji a hodit na zem. Povedlo se mu to vždycky až na čtvrtý nebo pátý pokus a někdy ji nenašel vůbec. Cvakání stroje na sekání hlav, pravidelný rytmus, každých několik vteřin další ryba, a už začínal panikařit. Lososů až nad hlavu, a to měl fungovat jenom jako záloha na mycí lince. Z reproduktorů nad hlavou hřímala Metallica.

Román Srub je však především příběhem manželské dvojice, jejíž třicetileté soužití končí tragédií, proti které je Mrštíkova Maryša poetickou středoevropskou pohádkou. Úspěch románu ve světě je možná odrazem toho, jak čtenáři pociťují stres z rostoucího civilizační napětí a v podobných knihách nacházejí jakousi terapii. Vann píše o tom, co s lidmi dělá a kam může vést konflikt mezi životními ambicemi a realitou. Aljaška dává těmto obrazům vyniknout samozřejmě víc než příjemné pláže a kavárničky Středomoří.

Román Davida Vanna Srub přeložila Barbora Rozkošná.

Písemnictví Spojených států amerických však nabízí stejně jako dříve i prózy veselejší a nemusí to být jen populární ženské čtivo, které se dobře prodává i v Česku. Jednou z nich je pozoruhodný, mimořádně hravý román nestora současné americké literatury, letos devětadevadesátiletého Hermana Wouka Zákonodárce. Woukův Zákonodárce je výsledkem padesátilétého autorova úsilí napsat román o Mojžíšovi. A vypadá to, že se mu to nakonec podařilo, ovšem úplně jinak, než byste si tohle biblické téma představovali. Wouk totiž píše o tom, jak se chystá natáčení velkofilmu o Mojžíšovi, prokládá to vlastními zápisky, poznámkami, dopisy, e-maily, některé dialogy přepisuje formou divadelní hry, prostě hraje si s nejrůznějšími prostředky a vytváří zároveň satiru na hollywoodské pojetí kinematografie. Kupodivu starozákonní Mojžíš je v knize pořád přítomen, aniž by ztratil něco ze své velebné vážnosti.

Pokud máte rádi židovské anekdoty, přijdete si na své, román je vlastně jedním velkým vtipem v tomto duchu. Zajímavé je, že ve svém věku je Wouk naprosto v obraze s IT technologiemi, tedy aspoň pokud jde o jejich nabídku v běžném životě. Občas někoho slyším říkat: „To už pro mě není.“ Téměř stoletý Wouk dokazuje, že takový přístup není záležitostí věku, ale životního nastavení. A že duševní svěžesti samotné stáří nepřekáží.

Hravý román Hermana Wouka Zákonodárce přeložil pro nakladatelství Argo Petr Eliáš.

Do třetice dneska z Arga. Shodou okolností se tahle kniha také týká proslulé továrny na sny. Můžete tak porovnat dva pohledy, oba stojí za to. Ten druhý je od Charlese Bukowského, jeho známý román se jmenuje explicitně Hollywood. Ve srovnání s Woukovým  Zákonodárcem však působí až překvapivě tradicionalisticky, jako obyčejné vyprávění. Můžeme si z toho odvodit, že od roku 1989, kdy Bukowského Hollywood vyšel poprvé, se nezměnil jen svět, ale i literatura. Jenom Hank Chinaski zůstává stále stejný.

Argo vydalo Bukowského Hollywood v už známém, ale revidovaném překladu Ladislava Šenkyříka.

Václav Žák se ve svém nakladatelství Casablanca věnuje především filmové literatuře a přichází s tituly často exkluzivními. Dalším takovým počinem je vydání knihy Alexander Hackemschmied: (Bez)účelná procházka. Předpona bez je psaná v závorce.

Kdo byl Alexander Hackenschmied, nemusím většině posluchačů Knižního pólu podrobně popisovat. Český filmař proslulý jako nejvýznamnější český dokumentarista, který za film To be alive!, česky Žít! získal spolu se svým spolupracovníkem Francisem Thompsonem v roce 1964 Oscara s odůvodněním „nejlepší krátký dokumentární film“. Tahle cena za tehdy obdivovanou technologickou novinku, která spočívala v projekci ze tří projektorů na tři plátna, je však klasickou špičkou ledovce Hackenschmiedovy tvorby. U filmu je ovšem Hackensmied uveden jako Alexander Hammid, jménem které začal používat ve Spojených státech, kam se před německou okupací uchýlil a kde do konce života už zůstal.

Na pohled skromná čtvercová publikace Alexander Hackemschmied: (Bez)účelná procházka v typograficky vytříbené úpravě představuje Hackenschmieda-Hammida v úplnosti včetně filmografie. Sedm studií o různých Hackenschmiedových obdobích doplňuje životopisný rozhovor a výbor z Hackenschmiedovy filmové publicistiky z 30. let.

Hackenschmied se vyhýbal všemu, co by jen zavánělo slávou a stylem celebrit, záleželo mu na práci, proto je svým způsobem jeho tvorba utajená, také proto, že její velká část je rozptýlená v archivech různých institucí a není tedy běžně k vidění. Výjimečnou příležitost měli letos návštěvníci Letní filmové školy v Uherském Hradišti, kde se několik jeho filmů podařilo promítnout. Kniha ostatně vznikla ve spolupráci s Asociací českých filmových klubů právě při této příležitosti.

Připomenu proto alespoň některé další Hackenschmiedovy filmové kroky. Začínal jako umělecký konzultant u Gustava Machatého, který si ho v roce 1929 do této tehdy neobvyklé funkce vybral pro film Erotikon. První Hackenschmiedův vlastní film, osmiminutová Bezúčelná procházka, vznikl v roce 1930 a pro fajnšmekry je jistě zajímavé, že o čtyři roky později si Hackenschmieda k podobnému debutu vybral jako kameramana Otakar Vávra. Hackenschmied byl střihačem Plickova slavného snímku Zem spieva, později spolupracoval zejména se zlínským režisérem Elmarem Klosem a na leteckou cestu kolem světa ho vzal J. A. Baťa. Jenže Hackenschmied při továrníkových kratičkých zastávkách neměl čas se rozkoukat a něco pořádného natočit, Baťa mu proto dal peníze na měsíční cestu po Indii a Cejlonu. Nejvýznamnějším předválečným filmem Hackenschmieda-kameramana je dokument Krize o rostoucích konfliktech mezi Čechy a Němci, který v Československu natáčela americká produkce. Hackenschmied-Hammid spolu s Thompsonem slavili nejen úspěchy s polyekranem, ale patřili i k průkopníkům formátu IMAX.

Monografie Alexander Hackemschmied: (Bez)účelná procházka je editorským dílem Michaela Omasty z rakouské Společnosti pro film a média – SYNEMA, na překladech se podíleli Světlana Kotyková, Veronika Pragerová a Tereza Bartošková.