Pohřbeni v oblacích

Znáte jméno člověka, který vylezl na nejvyšší horu světa? Asi ano. A znáte jméno člověka, jenž tam vylezl desetkrát? Asi ne. V porovnání se Šerpy jsou bělošští pokořitelé osmitisícovek … tak nějak podprůměrní. A Šerpové naopak docela neznámí.

Šerpa jménem Čiring Dordže byl na vrcholu už desetkrát. Stanul i na menší, ale mnohem nebezpečnější K2. Nejvyšší vrcholy světa jej fascinovaly už od dětství. S podobnu fascinací se světem toulá velké množství lidí a jejich meta je Mt. Everest často jen proto, že výš už to pěšky nejde. To ale nebyl Čiringův případ. Vysoké hory respektoval, v jeho náboženství se jednalo o příbytky bohů, které je nebezpečné provokovat lidskou přítomností. Everest je božský sám o sobě. Přesto na jeho vrcholu stál slepý horolezec, jiný se nahoru dostal na protézách, pohledem ze střechy světa se popásala 73letá japonská důchodkyně i bývalý pražský primátor. Přestože jde o absolutní špici světa, není nejnebezpečnější. Při dostatečném finančním krytí má reálnou šanci stanout ve výšce 8848 m poměrně velké množství lidí. Pokud si zaplatí nosiče. V roce 1977 zdolala K2 japonská expedice s podporou půldruhého tisíce nosičů. Evropští a američtí horolezci touží po prvenství či zdolání vrcholu dokonce tak silně, že jsou ochotni riskovat životy nejen své, ale i svých nosičů a parťáků . Občas ani neposkytnou pomoc člověku, který díky tomu zemře. „David Sharp, šestačtyřicetiletý učitel matematiky, zkolaboval pouhých 250 metrů nad vrcholovým táborem, stále připnutý na jistící lano. Během dalších dvanácti hodin, než zemřel, jej překročilo celých čtyřicet vrcholu chtivých horolezců,“ ukazují autoři vrcholové šílenství v celé jeho nahotě. „Proč jsou horolezci takoví slaboši, že si ani nedokáží na zádech vynést své vlastní jídlo a vybavení, jako to dělají jiní lidé na světě?“ ptá se Čiring Dordže. Lidé, kteří jsou v Himaláji doma a hory považují za sídla bohů, takové ambice nemají. Jenže díky šerpskému povolání se dá na tamní poměry pohádkově zbohatnout. Kniha Pohřbeni v oblacích je nejen o několika slavných a tragických výstupech, ale je hlavně holdem těm, bez kterých by naprostá většina slavných horolezců absolutně neměla šanci. Ne že by se autoři nedopustili chyb. O Bottlenecku, nejnebezpečnějším místě na K2, píší, že se nachází „v letové hladině Boeingu 737“. Ta bývá o několik kilometrů výše. Ovšem to jsou jen maličkosti vycházející z nadsázky, zatímco „svatý grál“ příběhů se skrývá ve skutečných dramatech. Jak často výstup vypadá? „Poprvé tam vylezou Šerpové, natahají fixy a postaví tábory, pak se vrátí, posbírají klienty a dotáhnou je na vrchol,“ drsně hodnotí situaci Čiring. Šerpa není jen stuha zdobící prsa krásné maturantky, ale i člověk, který vynese pětatřicetikilový generátor, aby kalifornský horolezec Nick Rice mohl dobíjet notebook a psát blog. Zuckerman se nebojí ani vysvětlit pozadí „šerpské“ profese, kde se odráží místní nacionalistické tendence a „boje“ o to, kdo je vlastně skutečným Šerpou a má tedy nárok na práci nosiče a výdělek v tisícovkách dolarů. V mnohých nepálských vesnicích jsou to částky stále nepředstavitelné.

Petr Zuckerman nezapře erudovaného žurnalistu, jeho text má spád a výborně se čte. Investigativní praxe mu nedovolí čerpat jen z rešerší. Řekněme si rovnou, že i tak by se daly příběhy expedic poskládat. Použité prameny obsahují 42 položek včetně 4 filmů a kvůli práci na knize dokonce Zuckerman načas opustí místo v deníku The Oregonian, osobně za Šerpy vyrazí a v Nepálu stráví několik týdnů. Získal povolení mluvit s pákistánskými důstojníky a ve finále vyzpovídal více než dvě stovky lidí na třech kontinentech. A na textu je to poznat. Knihu o příbězích Šerpů, která má 302 stránek, doplňuje 31 barevných fotografií.

Topi Pigula, další texty na http://pigula.blog.respekt.ihned.cz