Knižní pól 15. 11. 2014

Dneska začnu pozvánkou na výstavu. V pražském Domě U Kamenného zvonu je až do začátku ledna otevřena velká expozice Josef Váchal: Magie hledání. Na rozdíl od předešlých velkých Váchalových výstav je tahle zaměřená speciálně – je věnovaná Váchalovu vztahu k magii a okultismu. Jako celé Váchalovo dílo, i tahle jeho součást je zvláštní, a to v tom, že v jeho případě je na místě mluvit o obráceném pořadí: magií bylo Váchalovo samo životní a tvůrčí hledání.

Výstavu připravila kurátorka Marie Rakušanová, která je také autorkou vynikajícího stejnojmenného katalogu, průvodcem výstavou i výkladem Váchalovy ohromující tvorby. Tuhle knihu vydalo pochopitelně váchalovské nakladatelství Paseka ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví a za podpory dalších šestnácti institucí, soukromých sběratelů, zejména Miroslava Velfla a Petra Hrušky. Publikaci i výstavu Josef Váchal: Magie hledání považuji za jednu z velkých událostí letošního podzimu.

Jenže Paseka tuhle příležitost využila vícenásobně. Vydala ještě další tři Váchalovy knihy, všechno jsou to reprinty původních vydání. Původem nejstarší je Cyklus dřevorytů chvalozpěvem velmi pěkným provázený ku chvále geniálních lékařů a ranhojičů. Ten vznikl už v roce 1912 ve 20 exemplářích, ručně kolorovaný pro 10 platících přátel, ale reprint je z exempláře z roku 1919, kdy jej Váchal vlastnoručně přepsal pro Josefa Portmana. Řekl bych, že je to možná jeden z nejoriginálnějších českých komiksů či stripů, i když krátký text-věnování je tu předsazen před obrázky.

Další kniha patří ke grafickým unikátům. Je nadepsána In memoriam Marie Váchalové a Josef Váchal ji vytvořil v roce 1923, krátce po smrti své ženy na Štědrý den předchozího roku. Uvádí jej láskyplným žalozpěvem, v němž přiznává i své hříchy, ale především vedle černobílých je tu 45 barevných grafických listů s opakujícím se motivem fotoportrétu Marie Váchalové. Navozují dojem cesty jejího těla a duše do zásvětí. Je to unikátní rituální cyklus, který nemá obdoby ani v české, ale pravděpodobně ani ve světové výtvarné tvorbě.

Poslední do čtveřice váchalovských knih je album ex libris nazvané Padesát akvisitněexklusivních kněhoznaček, které Váchal vydal až v roce 1952. Všechna ex libris jsou provázena nějakým textem obvykle delším a váchalovsky ironickým, například: Nevěřme nikomu / na světě širém / všechno je podfuk, / zráda a klam, / hlavně / tím pitomým kněhznaček / sběrem / neblbněm, / k grafikám buďme vždy / štram!

Všechny tyto knihy byly tištěny podle předloh ze sbírek Památníku národního písemnictví a milovníci grafik by si je rozhodně neměli nechat ujít.

Váchalovy knihy jsou v nejlepším slova smyslu exkluzivní a mají možná blíž ke grafice než k tomu, co v běžném smyslu považujeme za knihu. Co kniha znamená v české kultuře od středověku, tedy od 10. století po dnešek, dočtete se v knize Zdeňka Šimečka a Jiřího Trávníčka Knihy kupovati…  s podtitulem Dějiny knižního trhu v českých zemích.

Publikace Knihy kupovati…  je historický přehled, poslední podobný vyšel naposledy v roce 1927. Znamená to, že je to vlastně vůbec první monografie obsahující studii o českém knižním trhu celého 20. století. Z praktického hlediska je nejzajímavější poslední, osmá kapitola věnovaná období po roce 1989. Patřím k lidem, kteří si myslí, že česká literatura je na tom nejlépe za celou dobu své existence. Tolik vydaných knih a tolik autorů nemá v historii obdobu. Počet registrovaných nakladatelů už v roce 2012 překročil vysoko počet pěti tisíc. Jenže to je ta příjemná, nabídková tvář knižní kultury. Tou odvrácenou je ekonomická realita – a teď nečekejte stesky, jde o údaje, které prostě patří ke každé výrobě, i když kniha není, a doufám, že ani nebude, zboží jako každé jiné. Jde o tohle: v roce 1989 jste si mohli za průměrnou mzdu koupit téměř 100 knih (v průměrné ceně, pochopitelně), o 10 let později už jen zhruba osmdesát knih. A tohle číslo nadále klesá. Může za to samozřejmě i ta výborná široká nabídka, která na druhé straně znamená, že se každého titulu prodá méně, což je příčinou, že klesají náklady knih a proto rostou ceny výtisků. Pro srovnání: v roce 1990 vyšly 553 beletristické tituly, v roce 2010 už jich bylo 4447, tedy více než osminásobek, přitom je nás pořád jen 10 milionů. Potěšitelné ovšem je, že ani digitalizace ochotu Čechů utrácet za papírové knihy nijak výrazně nenarušila a že jednou ze zvláštností českého knižního trhu proti srovnatelně kulturním evropským zemím je jeho nízká monopolizace. Pět největších nakladatelů nenabízelo do roku 2012 ani 12 % titulů, kdežto ve Francii je to 78 % a v Nizozemsku 75 %. Český trh je právě proto tak pestrý.

Další čísla na vás chrlit nebudu, najdete je a spoustu dalších zajímavých informací v publikaci Zdeňka Šimečka a Jiřího Trávníčka Knihy kupovati…, kterou vydalo nakladatelství Academia.

V nakladatelství Academia vyšla ještě jedna kniha, která s českou knižní kulturou a literaturou souvisí. Je to kniha o spisovateli, překladateli a literárním vědci Vladimíru Macurovi. Jmenuje se Ten, který byl a napsal ji Macurův spolupracovník a přítel Pavel Janoušek.

Vladimír Macura se narodil v roce 1945 a do Prahy na filozofickou fakultu studovat češtinu a angličtinu přišel z Ostravy. Největší část pracovního života prožil v sedmdesátých a osmdesátých letech a normalizací se nenechal spolknout, pracoval na svém a v devadesátých letech pak dokázal výrazně pomoci k novému životu svému pracovišti, Ústavu pro českou literaturu.

Vladimír Macura nebyl mediální hvězda, i když pro to talent nepochybně měl, ale byl hluboce ukotven v české historii a kultuře, promýšlel a dokázal nově interpretovat české národní obrození. Bez znalosti jeho knih Znamení zrodu a esejů Český sen není možné o ustavování novodobého českého národa diskutovat. Pandánem je čtveřice románů, které souborně vyšly v roce 1999, kdy Macura zemřel, pod názvem Ten, který bude.

Životopisná kniha Pavla Janouška Ten, který byl s podtitulyVladimír Macura mezi literaturou, vědou a hrou. Úvod povahopisný zároveň ohlašuje chystané vydání Spisů Vladimíra Macury.

K letošní návštěvě Noama Chomského v Česku jsem tu už zmiňoval sborník jeho textů Hnutí Occupy. Připomínám ještě jednu knihu, průřezový výbor z Chomského esejů nazvaný Disident Západu vydaný v nakladatelství Karolinum v edici Politeia. Je to deset reprezentativních úvah počínaje přednáškou Jazyk a svoboda z roku 1970 a konče výkladem významu amerických prezidentských voleb v roce 2008 a toho, co následovalo. V tomto textu Chomsky ukazuje kromě jiného, jak svět byznysu na finanční krizi nakonec vydělal a jak podrývá demokracii. V tomto smyslu je také míněn název knihy, slovo disident označuje člověka, který se dokáže postavit svými názory vládnoucí moci, jejímu takzvaně správnému myšlení.

Výbor z úvah Noama Chomského Disident Západu přeložili Jaroslav Fiala, Blanka Charvátová a Ondřej Slačálek.

A na závěr tu mám dnes ještě román ostrý jako meč a vtipný po pepři. Marka Haddona jistě znáte jako autora bestselleru s autistickým hrdinou Podivný případ se psem. Román Červený dům je o dvou normálních rodinách, ale co se v nich všechno odehrává, to vyžaduje pevné nervy. A knize nechybí ostrovní humor, ty zvláštní ironické dloubance, které občas připomínají rány pěstí. Asi jako tenhle aforistický portrét: Je jako její otec. Bude ohromně úspěšná, vydělá spoustu peněz a nikdy nepřestane být naštvaná.

Haddonův román Červený dům přeložil David Petrů a vydalo ho nakladatelství Argo.