Knižní pól 11. 2. 2017

Dnešní knižní tipy budou malou procházkou po 20. století a začnu v pražském Dejvickém divadle. Tam měla v roce 2005 premiéru dodnes uváděná poetická inscenace Petra Zelenky Teremin s Ivanem Trojanem v hlavní roli. Je to životopisná hra o Lvu Tereminovi, ruském vědci, hudebníkovi a také špionovi, vynálezci hudebního nástroje zvaného thereminvox, zkráceně též theremin. Je to první elektronický nástroj, na nějž se hraje bez doteku lidské ruky, využívá elektrických kmitů. Slyšet byste ho mohli v úvodní znělce seriálu Vraždy v Midsomeru a vyzkoušet si ho můžete třeba v IQLANDII v Liberci. Petr Zelenka ve své hře vycházel z knihy amerického skladatele a spisovatele Alberta Glinského Theremin: hudba z éteru a špionáž vydané v roce 2000. Ta zatím v českém překladu nevyšla. Ale nakladatelství Argo sáhlo po jiné knize o Tereminovi, po prvním románu letos teprve pětatřicetiletého, ve Skotsku narozeného kanadského hudebního publicisty Seana Michaelse a vydalo ho pod názvem Dirigenti éteru.

Michaels vycházel také z Glinského knihy o Tereminovi či Těrmenovi, ale podobně jako Zelenka vytvořil fiktivní příběh. Jeho literární věrohodnost opřel také o pátrání v Moskvě a navštívil i Magadan, v tamějším gulagu byl totiž Teremin po návratu ze Spojených států vězněn. Díky této důkladnosti si Michaels mohl dovolit náročné zpracování příběhu: nechává ve své knize vyprávět samotného Teremina. A díky ich-formě je román Dirigenti éteru naprosto přesvědčivý, uvěřitelný, i když v poznámce na konci knihy autor výslovně upozorňuje, že je plná zkreslení, výpustek, opomenutí a lží. Jako román je to skvělé čtení a není divu, že za ně byl Michaels poctěna nejvýznamnější kanadskou literární cenou Scotiabank Giller Prize..

Román Seana Michaelse o Lvu Tereminovi Dirigenti éteru přeložila pro Argo Klára Kolínská.

Pozoruhodný fenomén české společnosti dvacátých a třicátých let 20. století připomíná pozoruhodná studie Jiřího Šoukala Slasti a strasti letních bytů s podtitulem Život na letních bytech a v letních vilách v éře první republiky. Tenhle dávný způsob trávení dovolených a prázdnin připomínají už jen některé filmy pro pamětníky a Jirotkův Saturnin. Doktor Vlach měl sice srub, ale rozhodně ho nemůžeme považovat za trampa, naopak byl to typický lufťák. Tohle označení – lufťák – dokonce přežilo z doby letních bytů dodnes.

Šoukalova kniha je prací sociologickou, ale čte se jako nostalgické vyprávění o čase bílých obleků a proutěných košíků na výletech po venkově. Je až marnotratně provázená fotografiemi a dobovými ilustracemi. Na starých pohlednicích tu najdete nejen přípražské lokality jako Černošice, Roztoky nebo Jevany, ale také tehdy velmi populární Planou nad Lužnicí.

Knihu Jiřího Šoukala Slasti a strasti letních bytů vydalo nakladatelství Academia.

Šťastnou dobu, i když poznamenanou hospodářskou krizí, vystřídalo temno protektorátu, ale česká mládež si našla zdroj radosti a životní motivace v muzice, která pro ni byla symbolem volnosti – ve swingu. Pro nacisty to byla podobně zvrhlá zábava jako celé moderní umění, ale v Praze ho kupodivu částečně tolerovali. Také o tom píše historik Petr Koura v obsáhlé knize Swingaři a potápky v protektorátní noci. Je to první a hned velmi důkladná monografie, která se zabývá i vstupem jazzu do české kultury. Krátkou pochvalnou předmluvu ke Kourově práci stačil v době jejího dokončení napsat ještě Josef Škvorecký, asi nejpovolanější literární svědek té doby.

Pojmenování potápka, ten potápka, pochází z tance, při němž se tanečníci jakoby potápěli v podřepech. Užíval se též výraz gejblík, to podle herce Clarka Gabla. Dívkám se říkalo bedly, kristýnky, medovky, ale i divizny, potápnice nebo luketky. Právě luketku vymyslel Josef Škvorecký z anglické věty Look at her – Podívej se na ni. Místo výskytu potápek bylo v dolní části Václavského náměstí, říkalo se mu podle londýnského náměstí Trafalgar, zkráceně trafouš nebo trafo.

A pro představu, jak taková potápka vypadala, se rozpomeňte na film Šakalí léta. Ten zachycuje konec padesátých let, ale Martin Dejdar hraje Bejbyho v typickém potápkovském kostýmu z doby protektorátu, včetně bot „maďarek“.

Monografii Petra Koury Swingaři a potápky v protektorátní noci s podtitulem Česká swingová mládež a její hořkej svět vydalo také nakladatelství Academia.

Loni byla v Praze jednou z nejúspěšnějších výstav ta v Galerii Tančící dům – jmenovala se Retro 70. a 80. let a představila design a jakýsi blešák věcí denní i sváteční potřeby z té doby. S podobným záměrem sestavili Jan Nejedlý a Jakub Šofar knihu tehdejší slovesné kultury, ovšem nikoli kultury oficiální, ale té obyčejné, a především hledali humor. Ten plebejský, šířený anekdotami a vymýšlený neznámými vtipálky bezděčně kdykoli a kdekoli. Knížka s obálkou imitující školní sešit se jmenuje Po práci legraci, podtitul zní Lexikon lidové tvořivosti z dob socialismu.

Nebudu si vymýšlet a přečtu vám z úvodu, co je to za knihu:

… je slovníkem, čítankou a pouťovým obludáriem dohromady. Obludnou dobu socialismu popisuje jako veselou podívanou – jen místo vousaté dámy a dvouhlavého telete tu najdete Martu Gottwaldovou a sojku práskačku. Je to surrealistická koláž, která rozlámala čtyřicet let tuzemské historie na malé kousky a poskládala je dík abecedě do bláznivých spojení. A tak se tu potkává Sandokan s policejním obuškem, toaletním papírem, Rudým právem, opičkou Judy a nitroděložním tělískem DANA na pitevním stole jedné zesnulé epochy. A koneckonců, tento svazek je také svéráznou cvičebnicí dějepisu. Totalita pro začátečníky. Historie v posměšcích, hříčkách a míchaných nápojích. Socialismus jako vtip. Čtyřicet let trvající anekdota, v níž se sejde Čech, Rus a další výtečníci a šprýmují tak urputně, až se třesou podbradky, pionýrské šátky i oprátky.

Tahle kniha může být dále bedekrem na cestě pamětí, herbářem vzpomínek, malým labyrintem iluzí a traumat, mapou socialistické mytologie, leporelem lidové pitvořivosti, kolekcí urážek veličenstva, parkem kultury a oddechu, mauzoleem, kapesním orlojem, do kterého vhodíte pětikorunu a figurky se dají do pohybu: stařičký Nejedlý s parapletem, Michal David s klávesami na krku, Martina Navrátilová s raketou, Gagarin, Dean Reed, Rumburak, Rudla Slánský koulí očima, zatímco Kléma už má zase pod čepicí, generál Čepička hrozí prstem generálu Šejnovi, partyzán, horník, mrtvola z Černobylu, taťka Šmoula etc. etc. Vyřezávaní panáčci korzují před zraky publika a jeden neví, jestli se má smát, nebo naříkat. On ten socialismus totiž zas až taková sranda nebyla, i když legrace se v něm užilo dost.

Kromě hlavního obsahu, což je slovník, který vysvětluje, kdo to byl Karluša nebo co to bylo mokobuko, jsou do knihy posbírány desítky veršíků, popěvků, aforismů, hádanek a anekdot. Tak aspoň jednu odpověď z proslulého rádia Jerevan:

„Je pravda, že Československo požádalo Sovětský svaz o osvobození?“

„Ano, je to pravda, tato žádost z roku 1939 byla kladně vyřízena roku 1968.“

Pokud se jeden ze spoluautorů – Jakub Šofar – vrátí ve zdraví z výletu do Austrálie, kam si odjel srovnat měřítka, léčit chmury a nalézt nadhled nad nekončícími absurditami české kotliny, zvou vás oba sběratelé slovní paměti na představení knihy 21. února do pražské Literární kavárny Řetězová. Slibují estrádu, která se samozřejmě bude jmenovat také Po práci legraci.

Vtipálkovskou knihu Jana Nejedlého a Jakuba Šofara Po práci legraci vydalo nakladatelství BizBooks.