Kvítek karmínový a bílý můžeme přirovnat k tělu ženy, a vzhledem k tématu a prostředí příběhu to je paralela docela příhodná. Samotnou páteří té ženy / příběhu je příběh dědice voňavkářského impéria Williama Rackhama, který se jím stal ani ne tak díky svým schopnostem, ale především díky tomu, že jeho starší bratr tuto roli převzít odmítl. William potká božskou kurtizánu Sugar, ke které okamžitě zahoří silnou vášní. William je dosti majetnický a tak si usmyslí, že Sugar chce mít jen pro sebe. Sugar to nevadí, protože jakákoliv cesta ze dna viktoriánského Londýna je pro ni žádoucí. Mezi nimi se tak rozvine vztah, který není založen ani tak na lásce, jak spíš na racionální potřebě uspokojit své potřeby a cíle. Sugar se dostává ze dna a to je to jediné, o co opravdu stojí. 


Jenže, jaká by to byla páteř bez svalů? Kolem Sugar a Williama je řada dalších menších či větších příběhů. Ať už to jsou členové rodiny Rackhamů – nemocná Williamova manželka, jeho bratr či dáma bojující za lepší život padlých žen nebo osud prostitutek v londýnských ulicích. 


Tato nahá žena by sama o sobě dovedla vzbudit silnou čtenářskou vášeň, ale abychom měli obraz Kvítku dokonalý, musíme tu ženu obléknout. Do přitažlivého, a zároveň odpuzujícího prostředí Londýna té doby, s jeho padlostí i pokrytectvím. Ta doba byla zvláštní, na jedné straně upjatá a sešněrovaná korzety doslovnými i metaforickými, na druhé straně burleskní a plná chtíče. Navíc je zde silným motivem feminismus, což by samo o sobě stálo za samostatný článek. 

Ostatně, každá z trochu větších postav toho příběhu by si ten samostatný článek zasloužila. Těch 920 stránek, které na vás čekají, nepředstavuje žádnou nastavovanou kaši. V té knize není žádná vata, žádná věta či slovo navíc. Zamýšlím-li se nad stylem, napadá mě stále dokola jedno a to samé. Nemám rád postmodernu, nemám rád hrátky s formou, pokud jsou zajímavější, než obsah. Mám rád klasický styl velkých románů, a Kvítek takový je. I když na počátku ke čtenáři (a vlastně i na konci) promlouvá neviditelná postava, která je něco jako jeho průvodcem, tento malý experiment vnímám jako osvěžení. Michel Faber zvolil klasický postup vyprávění a aplikoval tehdejší slovník cockenyovského Londýna. Tím sice zalahodil svým čtenářům, ale přidělal práci překladatelům – proto práce na překladu této knihy trvala tak dlouho. 

Kvítek je kniha vybroušená k dokonalosti. Jejím leitmotivem je touha vzepřít se “osudu”, postavit se proti tomu, k čemu jste celý život nuceni. Je to kniha o úniku z korzetu, kniha o tom, co všechno je pro to člověk schopný udělat. Slovník knihy je samozřejmě uzpůsobený prostředí, takže přecitlivělé duše by to asi číst neměly. Ochudí se ale o skvostné umění vypravěčské, protože Michel Faber je famózní vypravěč. Ochudí se také o skvělý překlad, který by měl aspirovat na ocenění překlad roku. Ochudí se o příběh, který je psán jazykem 21. století, a přesto máte pocit, že jste v Londýně v roce 1875. Ano, velká slova jsou zde na místě. Nenašel jsem vůbec nic, co bych té knize chtěl vytknout. 

Hodnocení: 100%