Těch padesát tři básní je tedy z podstaty věci osobním výběrem. A to se ještě Petr Hruška přiznává, že některé básně, které jeden den zařadil, mu hned den následující už tak silné nepřišly, ale den třetí už zase nabývaly na významu. Ano, není to nic tajného, letos jsou to Hruškovy all stars, stejně jako to v minulých letech byly výběry Wernische, Šiktance nebo Simony Martínkové-Rackové.  Má to vždycky svoje omezení, ale může to být pro určitý okruh zájemců vlastně svého druhu služba, když je někdo kvalifikovaný přinucen k hodnocení. Vyloženě špatná báseň se tak do těchto sborníků přes filtr osobností, které už mají s poezií letitou známost, nedostane.  Jen člověk nesmí čekat nemožné. Třeba to, že mu všechny texty půjdou pod vousy. Nebo že se dočká nějakého postupného budování atmosféry, tak typického pro dobře vystavěné básnické sbírky. Tady prostě stojí text, vytržený drasticky ze souvislostí, obložen zepředu i zezadu něčím, co na sebe nemusí nebo spíš prostě nemůže nijak pasovat. Důležitá je tedy otázka: kdo a proč vlastně tyhle ročenky asi čte?

Editorka Olga Stehlíková se domnívá, že to pravděpodobně budou sami básníci.  Jenže právě ročenka je něco, co by básníkovi mělo vyhovovat skutečně jen těžko. Samozřejmě, že asi bude zvědavý, jestli byl vybrán. Mnozí budou jistě chtít v nějakém zrychleném režimu získat i něco na způsob přehledu o světě, který už nestačí soustavně sledovat. Pouze pro básníky se ale určitě taková kniha netiskne. Ročenka je tu především pro jiné čtenáře. Pro všechny ty, kterým ve světě víc jak 200 nových básnických sbírek za rok, schází nějaká orientační tabule. Pro kulturní redaktory, pro nakladatele, pro knihkupce, pro umělce jiných profesí, pro čtenáře literatury, pro které není poezie jejich hlavním zájmem, ale ještě na ni nezapomněli.  U všech těchto kategorií se ale jako předznamení musí objevit jistá osvícenost, tedy povědomí o tom, že poezie je svět, který nějak patří k lidským bytostem.  Hlavní smysl ročenky tedy není vytvořit kánon, žebříček nejlepších básníků, ale připomenout samotou pokračující existenci poezie.  Vlastně vytvořit událost, na jejímž základě se dá o poezii mluvit i mimo básnické sklepy a salónky.

Letošní Nejlepší české básně mají kromě samotných básní ještě dvě speciality, které stojí za povšimnutí. Seznam všech sbírek, které se povedlo editorce za rok shromáždit a její text, který velmi přesně, informovaně a bez předpojatostí  popisuje současné vlnění a pnutí v české poezii. Nic opravdovějšího a výstižnějšího nebylo o světě českých básníků dlouho ke čtení.