Autorka, absolventka FAMU a také Matematicko-fyzikální fakulty UK, přitom čtenářům v knize sama princip inverzního kyvadla přibližuje: „Na rozdíl od obyčejného kyvadla, které pravidelně kmitá kolem rovnovážné polohy, se tedy inverzní kyvadlo nachází v trvale nestabilním stavu“ (s. 118). A právě tato stálá labilita a nemožnost najít vytouženou rovnováhu či bod, v němž by se zdálo, že vše je tak, jak má být, spojuje všechny tři hlavní hrdinky jednotlivých povídek. Každá z protagonistek se jen marně snaží převzít otěže nad svým vlastním životem, ale žádný z kroků, které podniká, ji ke „správné“ cestě nedovedou.

V první a nejrozsáhlejší próze Pes tak postupně hlavní postavě Anně v mysli dohromady splyne její přítel, jenž od ní utekl a kterého snad ani nemilovala, se zatoulaným vlčákem. Psa se ujala a poté ho naopak ona sama opustila, když byl natolik žárlivý, že si ji uzurpoval pouze pro sebe. Obrazem životní situace a duševního rozpoložení druhé hrdinky v povídce Byt se stává její vlastní obydlí. Původně otevřenému a volnému prostoru, který chtěla sdílet se svými partnery, ale nakonec hrozí zhroucení kvůli nešetrným stavebním zásahům jednotlivých mužů snažících se byt přetvářet k obrazu svému. Poslední text Mapa sleduje osudy mladé ženy Eriky, kterou peripetie s láskou zavedly do ciziny a potom, co se ze stesku po domově vrátila, zjistila, že už žádné doma nemá.

Na první pohled by se mohlo zdát, že společným tématem a původcem problémů v životech hrdinek jsou milostné záležitosti. Dodova však spíše než partnerský život mladých žen řeší vztahy obecně, soustředí se na místo člověka v síti různých vazeb. Důležitým momentem, který je společný všem třem textům, je také otázka blízkosti či vzdálenosti dcery a rodičů (zejména otce) a pak především vztah hlavní postavy k sobě samé. Rodiče jsou sice zobrazeni jako milující a pečující, ale zároveň také jako ti, kteří svým dcerám nerozumí. Protagonistky jejich zažité a ověřené životní modely odmítají nebo je nejsou schopny realizovat a odcizují se. Tato „rebelie“ jim však v konečném důsledku nepomůže nalézt vlastní životní směr a ony zůstávají osamoceny. Pokud bychom chtěli opatřit celý soubor nějakou zjednodušující nálepkou, nabízelo by se označit jej za existencialistický. Dokonce i postava cizince, typický existencialistický motiv, se míhá jednotlivými prózami. Autorčino pojetí je ale na rozdíl od „klasického“ sartrovského či camusovského existencialismu oproštěno od explicitně vyjádřeného složitého filozofování. Jeho hloubka, tíže i síla spočívá ve schopnosti sugestivně a prostě vystihnout pocit životní nejistoty a tápání.

Důležitou roli hrají také snové prvky a fantaskno (například bujná vegetace v Bytě působící jednotlivým mužům noční můry, splývání a prolínání některých postav); jsou ale líčeny jakoby mimochodem, bez zvláštního zdůrazňování. Ostatně autorčin styl i způsob vyprávění je celkově velmi věcný, úsporný, až chladně minimalistický. Čtenář může místy získat dojem, že má co dočinění spíše s odbornou prací. Text je členěn do krátkých bloků oddělených volným řádkem a doprovázejí jej poznámky pod čarou. Ty mají někdy faktograficky vysvětlující charakter, někdy jsou lehce absurdní a je z nich patrná lehká ironie vypravěče, která probleskuje i v hlavním textu, a někdy zase připomínají „technické“ poznámky, jež mají korigovat naše čtení.

Inverzní kyvadlo není knihou, která by se po přečtení definitivně uzavřela. A tento dojem nepramení pouze z toho, že jednotlivé povídky mají otevřený konec. Vlastně se ani nedá říct, jestli skončily „dobře“ nebo „špatně“, jak je patrné ze závěru první prózy: „Jako vždycky na to přišla příliš pozdě. Chtěla by říct pozdě, ale přece, jenomže si není jistá, co to přece vlastně znamená“ (s. 71). Texty vyvolávají další otázky a možná i trochu rozpaky, ovšem ne kvůli tomu, jak jsou udělány, ale spíš proto, o čem vypovídají. Konec posledního z nich sice působí trochu optimističtěji, příslibem nové příležitosti: „Když děti najdou všechny ztracené figurky, dávno už si nepamatují původní rozestavění na hracím poli. Rozesměje ji to: Hra musí začít znovu, úplně od začátku“ (s. 120). Ale i vzhledem k předchozím událostem nikdo neví, jestli nová partie nedopadne ještě hůř než předchozí.

Barbora Svobodová, převzato s laskavým svolením studenské LITERÁRNÍ REVUE PULSY