Knižní pól 17. 1. 2015

Kdo znal Alexandru Berkovou, neřekl jí jinak než Sašo. Saša Berková totiž byla od poloviny osmdesátých let v české literatuře autoritou z jakési boží milosti. Byla uznávanou autorkou, sotva vydala první knížku. S další přitom nespěchala a byla hlavně člověkem, jehož názory stojí za to brát vážně. Protože ale od její smrti – nebylo jí ještě ani 59 – uběhlo už šest a půl roku a v dnešním stále rychlejším tempu se i rychle zapomíná, Sašu Berkovou pamětnicky představím.

Její prvotina, svazek povídek nazvaný Knížka s červeným obalem, vyšla v roce 1986 a byla v jednom z těch dnes už legendárních knižních čtvrtků vyprodaná za půl dne. Protože se vědělo, že to je knížka neobvyklá, a nikomu nevadilo, že skutečný obal názvu moc neodpovídal. Neobvyklost spočívala v tom, že její text byl literárně, vnitřně pravdivý, uhrančivý podobně, jako to předvedl při svém vstupu mezi čtenáře o více než dvacet let dříve Bohumil Hrabal. Saša Berková byla vypravěčkou umanutou precizností, s vírou ve slova a s pokorou, ovšem také vírou v lidi. V roce 1990 začala učit tvůrčí psaní a nejen ve škole ovlivnila řadu příštích autorů. Za největší ocenění smyslu svého pedagogického působení však považovala skutečnost, že absolventi literární akademie patřili k sociálně úspěšným lidem, protože si dovedli lépe než žáci řady jiných škol nacházet práci a uplatnění. Saša vydala pak ještě dalších pět nijak tlustých knížek a na konci loňského roku, tedy víc než šest let po smrti, jí vyšla v pořadí sedmá – s lakonickým názvem O psaní.

Je to sice učebnice, protože je poskládaná z několika Sašiných přednášek, ale zároveň jsou to eseje, úvahy o literatuře, o tom, co je v tvorbě důležité. Pouhých devět kapitol, krátkých a hutných. Najdete tu vysvětlení, proč nějakou knížku zhltnete a zapomenete přitom na čas, a proč do jiné ne a ne se začíst. Díky Saše Berkové se můžete v té houštině zvané literatura docela dobře vyznat. Poslouchejte například tohle:

…skutečnost tu není od toho, aby byla souzena. Míněny jsou ony hodnotící soudy, dělící svět na dobré a zlé. Ano, slyšíte dobře: je to onen hřích pýchy, který nás vytrhl z původního ráje, v němž dosud děti a zvířata pobývají: „budete jako bohové, vědouce co je dobré a co zlé…,“ pravil had v ráji. Autorovou povinností je na onu nadřazenost zapomenout a vrátit se do ráje: vysunout tykadla a vnímat jako kojenec či kočka: co bolí, co chutná, odkud fouká vítr a co je krásně červené… Dobrý autor ví, že tsunami je ničivá, ano, ale je výsledkem tektonické poruchy - nikoli projevem zla.

Saša Berková říká adeptům psaní tvrdě a jasně: nikoho nezajímá, co si myslíte, čtenář chce příběh, chce obraz. Není nic nudnějšího, než když autor napíše: Já si myslím, že… Saša Berková k tomu měla příhodnou metaforu: Autorovo Já zůstává v šatně.

Knížku Alexandry Berkové O psaní připravila k vydání Božena Správcová, která za odvedenou práci zaslouží poděkování, stejně jako nakladatelství Trigon, které tenhle malý skvost vydalo.

Shodou okolností jsem se vzápětí po knížce Alexandry Berkové O psaní začetl do románu čínského spisovatele Jü Chuy Žít! A byl jsem u vytržení, jak dokonale tohle dílo odpovídá nárokům, které na spisovatele klade Češka Berková.

Román Žít! je naprosto realistický příběh, autor v něm nechává vyprávět starého vesničana o svém životě od čtyřicátých do konce osmdesátých let 20. století. Jenže právě v té jednoduchosti bez jediného slova komentáře či hodnocení je skryta úžasná síla téhle knihy. Chcete-li poznat Čínu zdola, jak sebe a svět vidí obyčejný udřený Číňan, najdete v téhle knize všechno: od čtyřicátých let a občanské války přes zřízení komun a devastaci venkova, potom uvolnění a pak kulturní revoluce, zklidnění a během těch let především jen starost o živobytí, o přežití… Přitom o metafory tu není nouze: vypravěčův syn umírá jako dárce krve ředitelce školy, doktoři mu krev odebírali tak dlouho, až zemřel. Právě tenhle realismus až naturalismus autorovi v Číně vytýkají. Přesto patří román Žít! k mimořádně úspěšným knihám a záhy ho zfilmoval proslulý režisér Čang I-mou. Ten je ostatně sám postava na román: zakazovaný filmař se v roce 2008 stal šéfrežisérem ceremoniálů olympijských her.

Román Žít! přeložila Petra Martincová, která v doslovu ve výstižné zkratce zachycuje jak podstatu příběhu, tak čínskou realitu: Jü Chua není otevřeně politicky kritický, popisuje a nekomentuje, protože důvěřuje čtenáři. Jeho nesouhlas je skrytý… Navíc je třeba si uvědomit, že představa o tom, že Číňané nemají na práci nic jiného než toužit po svobodě a demokracii a statečně bojovat proti režimu, je mylná. Většina Číňanů tráví své životy v prostých každodenních starostech, stejně jako obyčejní lidé všude na světě – jak uživit sebe a rodinu? Jak vyřešit rodinné nebo sousedské vztahy? Trápí se tak jako my starostí o zdraví své a svých blízkých, obavami ze stáří. A pokud se jejich starosti dotknou vládnoucí elity, pak většinou z obav, aby se nezapletli do osidel spletitého a těžko předvídatelného mocenského boje.

Román Žít! vydalo nakladatelství Verzone v edici Xin, v níž se systematicky věnuje současné čínské literatuře. Překladatelka Petra Martincová pak patří k  nové silné generaci českých sinologů, kteří o dnešní říši Středu přinášejí důkladnější svědectví než povrchní mediální a ideologické zkratky.

Soustavně se věnuje naopak literatuře kulturně i geograficky nám nejbližší nakladatelství Větrné mlýny v edici slovenské prózy nazvané Česi, čítajte. Zatím posledním, sedmým vydaným svazkem je satira Pavla Vilikovského Příběh opravdického člověka. Pokud vám tenhle název připomene hrdinskou oslavu od Borise Polevého o letci Meresjevovi, je to správně. Jenže Vilikovský napsal pravý opak: v podobě deníku nechává vyprávět někdy uprostřed sedmdesátých let 20. století, tedy v nejšedivější normalizaci, o svém životě ukázkového konformistu, člověka přizpůsobivého, ale taky naivního, popravdě řečeno spíš blbého, zato snaživého. Což je jedna z nejhorších možných kombinací.

Vilikovského Příběh opravdického člověka je pohledem na všednost také zdola a nabízí pochopení, proč ta doba byla taková. Přizpůsobivost, snaha přežít a všechno si omluvit, vysvětlit… Podobnou antihrdinskou a přitom uvěřitelnou satiru česká literatura o sedmdesátých letech zatím asi nemá.

Novelu Pavla Vilikovského Příběh opravdického člověka přeložil Miroslav Zelinský.

Vilikovského styl má ale samozřejmě v současné české literatuře obdobu, ovšem její autor se věnuje dnešku. Jiří Šimáček vydal už třetí prózu o dnešních Češích, o Brně a jeho občanech, jeho příběhy jsou literárními souputníky filmu Nuda v Brně. Šimáček totiž kouzlí s banalitou, s banálními životními peripetiemi svých postav. Po knihách Snaživky a Charakter přichází s Malou noční žranicí, příběhem jedné rodiny, kde každý ze tří vypravěčů si o sobě myslí více, než doopravdy je. Ti vypravěči, kteří se v krátkých kapitolách střídají, se jmenují Pan otec, Pan syn a Pan Šedý, což je chlapík do rodiny přiženěný. Ani Šimáček stejně jako Vilikovský a podobně jako Číňan Jü Chua nic nehodnotí, neříká, co si myslí, nechává vyprávět svoje lidi. A je to čtení stejně zábavné jako mrazivé, to když vám dojde, že to můžou být vaši sousedi, které denně potkáváte jako zajisté spořádané spoluobčany. Jenže to, co se jim honí v hlavách a jak se dívají na svět, to je doslova peklo banality, ten nejjedovatější egoismus.

Šimáčkův román Malá noční žranice je mimořádná, chytrá a strhující satira, i když na první pohled vypadá nenápadně. Nebo možná právě proto.

Jiří Šimáček je podle mne horkým favoritem na nějakou literární cenu, tedy pokud si ho komisaři v komisích a porotách všimnou. Malou noční žranici vydalo nakladatelství Host.