Knižní pól 14. 2. 2015

V edici spisů George Orwella vydalo nakladatelství Argo druhý svazek jeho esejů pojmenovaný Ohlédnutí za španělskou válkou: Eseje II (1942–1944). Jde samozřejmě o španělskou občanskou válku v letech 1936 až 1939.

Překvapivě velká část z téměř devadesáti textů je věnovaná literatuře, známým, ale i dnes už takřka zapomenutým spisovatelům. Pro Orwella je ovšem recenze prakticky vždy příležitostí k brilantní úvaze a pro čtenáře tak inspirací k přečtení knížky či knížek, o kterých pojednává. Z obecnějších esejí je mimořádně zajímavá ta, která se jmenuje Anglický národ. I když byla napsána začátkem roku 1944, je to zajímavý portrét Angličanů, který i dnes vysvětluje, proč se Angličani chovají jinak než kontinentální Evropani.

Pozoruhodné postřehy však přináší i titulní text svazku – Ohlédnutí za španělskou válkou napsaný snad v roce 1942. Prolínají se v něm Orwellovy osobní zážitky se závěry, ke kterým ho přivedla až další poznání. Svým způsobem je to vlastní autorův doslov nad známou knihou Hold Katalánsku z roku 1938.

Orwell kromě jiného bilancuje proměny názorů, a jak je pro něj charakteristické, nešetří levičáky ani pravičáky. Glosuje, jak se pacifisti proměňují ve válečníky a podobně. Tak si poslechněte několik Orwellových náhledů:

U většiny lidí jsou mimořádné obraty v názorech a emoce, které lze spustit jako vodu z kohoutku, důsledkem hypnózy navozené tiskem a rádiem. Řekl bych, že u inteligence pramení z peněz a prostého fyzického bezpečí. V daném okamžiku mohou být „pro“ i „proti“ válce, ale ani v jednom případě o ní nemají realistickou představu.

Orwella totiž snad až urážejí žvásty, z nichž vyplývá, že jejich hlasatelé nejsou schopni pochopit, že válka je vždycky hnusná, páchne latrínami a krví. Ale ani dnešní mediální mlžení není nic nového. Tohle psal Orwell před sedmdesáti lety:

Už jako mladý jsem si všiml, že žádná událost není nikdy v novinách zaznamenána správně, ale ve Španělsku jsem poprvé viděl novinové zprávy, jež neměly žádnou souvislost s fakty – ani takovou, jakou v sobě skrývá normální lež. Viděl jsem zprávy o prudkých střetech v místech, kde se vůbec nebojovalo, a naprosté mlčení o bitvách, ve kterých padly stovky lidí. Viděl jsem vojáky, kteří statečně bojovali, a pak je odsoudili jako zbabělce a zrádce, a jiné, kteří nikdy nevystřelili, a přitom byli oslavování jako hrdinové smyšlených vítězství. Také jsem viděl noviny v Londýně, které tyhle lži dále zpracovávaly, a dychtiví intelektuálové pak spřádali citově vypjatou nadstavbu nad událostmi, k nimž nikdy nedošlo.

A do třetice Orwellův tvrdý, nekompromisní soud:

O výsledku španělské války se rozhodlo v Londýně, Paříži, Římě, Berlíně – rozhodně ne ve Španělsku.

V čem je Orwell důležitý i dneska? Hlavně asi tím, jak strhával záclony a masky, jak důsledně zvažoval každé pro a proti. Jeho texty v knize Ohlédnutí za španělskou válkou: Eseje II (1942–1944) přeložila Kateřina Hilská.

Známý polský, ve Velké Británii žijící sociolog Zygmunt Bauman se blíží ke své devadesátce. Nakladatelství Academia zařadilo do edice XXI. století další jeho knihu nazvanou Tohle není deník. Bauman si s titulem trochu hraje, on to deník je, ale trochu neobvyklý: jde o tematické zápisky a záznamy od září 2010 do března 2011. Nejvíc připomínají sloupky či fejetony na různá témata, ale najdete tady i děkovnou řeč při předání Ceny prince asturského nebo úryvek z rozhovoru pro časopis Theory, Culture & Society vydávaný Londýnskou univerzitou. Bauman píše jakoby pro sebe, vykládá různé jevy, pojmy, události podobným stylem jako Orwell a podobně nekompromisně.

Asi nejdrsnější je zápis ze 17. ledna 2011 věnovaný vzpomínce na zavražděného konžského prezidenta Patrice Lumumbu. Jmenuje se O jedné z mnoha stránek vytržených z dějin křížové výpravy ve jménu demokracie. A je to krátký přehled dalších podobných zásahů, podpora zloděje a řezníka Mobutua z Katangy a naproti tomu svržení íránského Mosaddeka a chilského Allendeho. I Bauman si jako Orwell cení literatury a posledním zápisem vzdává hold H. G. Wellsovi a jeho knize Podoba věcí příštích.

Zápisky Zygmunta Baumana Tohle není deník přeložila Zuzana Gabajová.

Nakladatelství Vyšehrad vydalo v edici Moderní dějiny studii amerického politologa Iana Bremmera z roku 2010 Konec volného trhu s podtitulem Státní zásahy a jejich politická rizika. Bremmerovi s arménským a německými předky je polovic co Baumanovi, letos šestačtyřicet, a věk i novosvětský přístup je znát – Bremmer nahlíží svět hodně pragmaticky a vychází mu, že dnešní svět sice není ve studené válce, ale podobné napětí pokračuje, jen prostředky ekonomickými, a charakterizuje ho jako střet volného trhu se státním kapitalismem. Na jedné straně především Spojené státy, na druhé Rusko a Čína, přičemž klíč drží Čína. Bremmer upozorňuje na skutečnost, která se během pěti let od amerického vydání stala ještě zjevnější a potvrdila jeho úvahy: politici a vlády nejsou schopny držet krok s vývojem globální ekonomiky. Jestli se naplní Bremmerova víra, že volný trh to zvládne, těžko říct.

Knihu Iana Bremmera Konec volného trhu přeložila Eva Křístková.

Trojici esejistických knih ze světa doplním jednou domácí, v níž se český autor obrací ke světu. Je to osm zahraničních projevů Václava Havla z první poloviny devadesátých let a pořadatelka Anna Freimanová je uvádí pod názvem Sám sobě podezřelý.

Tenhle výbor totiž k reflexím spisovatele, sociologa a politologa přidává zkušenosti autora vyneseného do praktické politiky. To je pro glosátora světa úplně jiná role a Havel, který si projevy psal sám, v nich dokládá, jak důležité jsou dvě věci: pochybnosti a naděje. Obě tyto roviny jsou nejsilnější Havlovou stránkou a z odstupu získávají jeho úvahy na váze: je z nich patrné, o co Havlovi šlo patrně nejvíc: nikdy to nevzdat. Osm přednášek Václava Havla shrnuté do svazku Sám sobě podezřelý vydala Knihovna Václava Havla.

Na závěr jsem si dnes nechal českou prozaickou novinku, která se v knižní záplavě na konci roku trochu potopila. Je to román Michala Novotného Černá zrna. Michalů Novotných je více, tak aby nedošlo k mýlce, o kterého Michala Novotného jde. Autor Černých zrn je básník a překladatel, narozený v roce 1942, je také autorem neobvyklé životopisné prózy o sochaři Ottovi Gutfreundovi Jistý pan G.

Černá zrna jsou vlastně skládačkou, která se pokouší o rekonstrukci života a hlavně příčin sebevraždy ženy zdánlivě na vrcholu, baletky Kláry. Pátračem je její bratr, pro něhož se sestřin osud s přicházejícím stářím mění v obsesi. Ta skládačka, složená z mnoha pohledů, z příběhů vyprávěných řadou postav, je však velmi kompaktní, podobná dobře postavenému domu, v němž každý detail má své místo, takže budova jako celek je funkční a také krásná. Michal Novotný nezapře básníka, který váží slova a umí s nimi zacházet. A pak je tu úhel pohledu, nikoli na ten dům, ale kam je z něj vidět. Michal Novotný totiž do Černých zrn vložil obraz druhé poloviny českého 20. století a černými zrny jsou drobné ztráty, nepovedenosti, ze kterých se skládá život stejně jako z radostí. Jenže černých zrn může být moc a nakonec člověka zasypou. Ale románová skládačka je živá, plná protikladů a překvapení, třeba vyprávění o proslulém domě Jiřího Muchy na Hradčanském náměstí a jak to tam údajně chodilo. A pátrání po černých zrnech baletky Kláry je vlastně příběhem o tom, jak to chodilo v Česku.

Román Michala Novotného Černá zrna vydalo nakladatelství Pulchra.