Knižní pól 28. 2. 2015

Po listopadu 1989 padl jeden český mýtus – Češi si o sobě museli přestat myslet, že jsou nejlepší čtenáři na světě a že čtou především dobrou literaturu. Vypařila se také politicko-ideologická role spisovatele – přestal být svědomím národa. Ale číst Češi nepřestali, dá se říct, že čtou pořád hodně a dokážou vytvářet zázemí pro největší knižní produkci v celé české historii. V Česku vyšlo v roce 2012 17 000 titulů. Ve srovnání s patnácti zeměmi světa s největším ročním obratem knižního trhu jsme na tom velmi dobře: na tisíc obyvatel vyšlo více knih jen ve Velké Británii a Španělsko je na tom stejně. Nejméně jednu knihu přečte za rok 82 % Čechů (v Evropě jsme těsně čtvrtí za Nizozemskem, Švédskem a Dánskem). V průměru přečte každý Čech za rok 13 knih, a to se započítávají všichni, tedy i nečtenáři.

Tahle čísla a spoustu dalších tabulek a grafů najdete v knize Jiřího Trávníčka Překnížkováno. Ta je výsledkem výzkumu podpořeného jak státními institucemi, tak soukromými firmami – což je příjemné zjištění – a navazuje na dva výzkumy předchozí. O nich přinesly zprávu publikace Čteme? z roku 2007 a Čtenáři a internauti z roku 2011.

Nechci vás zahltit všemožnými čísly, v knize jde totiž především o data statistická. Výzkum potvrzuje některé známé skutečnosti, například že ženy čtou více než muži, z autorů je nejoblíbenější Michal Viewegh a nejoblíbenější knihou Babička. Ovšem na záda jí dýchají hned dva současné globální bestsellery – Padesát odstínů šedi a Harry Potter. Problém vyjádřený názvem Trávníčkovy zprávy – Překnížkováno – spočívá v tom, že se mění přístup k nakupování knih a spustil se pro knihu jako kulturní fenomén nebezpečný trend: kult novinek. Jak Češi tuhle situaci zvládnou, nikdo samozřejmě předpovědět neumí. Pravděpodobně si s ní poradí jako s mnoha jinými problémy v minulosti. I Jiří Trávníček letmo zmiňuje, že cílená reklama a marketing zmůžou méně než jiné způsoby propagace. Ty se nedají tak dobře statisticky podchytit, shrnout se dají pod označení, že si to lidi řeknou, tedy cosi jako šeptanda, ovšem veřejná. A je to, domnívám se, dobrá zpráva: kniha, která stojí za přečtení, se svých čtenářů dočkat může, i když se neobjeví v žádné reklamě. To je zvlášť důležité v situaci, kterou spolumajitel nakladatelství Cyklokniha Jan Říha v anketní odpovědi popisuje natvrdo: Je to džungle, kde velká nakladatelství se silnějším ekonomickým zázemím mají převahu, ale ta menší statečně vzdorují. Jestli existuje v nějakém oboru kapitalismus v ryzí podobě, pak je to knižní trh. O vydání nebo nevydání knihy rozhodují dnes pouze peníze, žádný jiný mechanismus její vydání neomezuje.

Studii Jiřího Trávníčka Překnížkováno s poditulem Co čteme a kupujeme (2013) vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Národní knihovnou České republiky.

K Trávníčkovým datům se hodí přidat nějaké pěkné vyprávění. Třeba o knihkupectví. Jedno takové se jmenuje Příběhy opředený život A. J. Fikryho a napsala ho Američanka Gabrielle Zevinová. Možná si pamatujete její prvotinu Někde jinde, která vyšla česky v roce 2009. To je, abych tak řekl, holčičí fantasy, ale Příběhy opředený život A. J. Fikryho je úplně jiné kafe, román současný, román humorný a taky román poetický.

Fikry je knihkupcem na ostrově Alice a jeho knihkupectví se jmenuje Ostrov. Tedy stejně jako knihkupectví v pražské Ostrovní ulici, kde najdete dobré knihy podobně jako v knihkupectví pana Fikryho. Ten totiž prodává knížky, které má rád, ale ve výběru je ještě přísnější než Martina Hrušková a Vladimír Šebek v pražském Ostrově. Když za Fikrym přijede nákupčí z nakladatelství Pterodactyl, neřekne jí, co má rád, ale co rád nemá. Poslechněte tedy, co pan Fikry nemá rád:

Nemám rád postmodernismus, postapokalyptické příběhy, vypravěče promlouvající ze záhrobí, magický realismus. Málokdy se mnou něco dělají formální hrátky, střídání písma, obrázky na nepatřičných místech, prostě tyhlety chytristiky. Smyšlené příběhy o holocaustu nebo o jiné velké tragédii jsou pro mě nevkus – vystačím s literaturou faktu, děkuji pěkně. Nemám rád mísení žánrů à la umělecky pojatá detektivka nebo umělecky pojatá fantasy. Umění má být umění a žánrovka zase žánrovka, z křížení málokdy vzejde něco, co by stálo za řeč. Nemám rád knížky pro děti, obzvlášť ty o sirotcích, a radši si nezanáším podnik literaturou pro mládež. Nemám rád nic, co má přes čtyři sta nebo pod sto padesát stránek. Odpuzuje mě, když nějaké hvězdičce z reality show vyjde román, který za ni ve skutečnosti napsal někdo jiný, a odpuzují mě dětské obrázkové knížky od celebrit, paměti sportovců, obálky převzaté z filmových adaptací, krátkodeché fórky, a snad se rozumí samo sebou, že taky upíři. Zřídkakdy vedu debuty, romány pro ženy, poezii a překlady. Série bych taky nejradši neprodával, ale peněženka mi velí něco jiného.

Fikryho knihkupectví je ale podle popisu narvané knihami, tak to zřejmě s tou obchodní selekcí nebylo tak hrozné. A Fikry nezkrachoval, i když hlavně proto, že se ze svého mrzoutství probral.

Půvabný, malinko starosvětský román Gabrielle Zevinové Příběhy opředený život A. J. Fikryho vydalo nakladatelství Argo v překladu Pavla Bakiče.

Po nějaké době mám pro vás další knihu do kuchyně. Daniel Podhradský má k dobrému jídlu dobrý vztah a ve svém nakladatelství Dauphin vydal už řadu knih s tisíci receptů, přitom většina z nich nejsou kuchařkami v pravém slova smyslu. Jsou to spíš misály, tedy kuchařské misály plné modlitbiček o dobrých jídlech. Takovým gurmetským misálem je i knížka Mlsné čenichání jihovýchodním směrem. Napsali ji spolu známý přírodovědec Jiří Sádlo a jeho přítel, Čechomaročan Farid Dahbi. Jako sousedé si přes plot dávali ochutnat, co doma vaří, a Jiří Sádlo to dlouholeté společné kouzlení nakonec sepsal a přidal různé historky, třeba jak v íránském Chóramabádu připravili zmiji na jogurtu. Tučné zmije levantské u nás nežijí, takže jsem vybral alespoň doplněk k zelňačce, kterou jistě dovedete a která má tolik odrůd, kolik národů ji vaří. Jiří Sádlo uvádí kromě jiných bulharskou fintu: zavařit knedlíčky z mletého masa s česnekem a saturejkou, samo sebou tam pak patří velká dávka vařených fazolí.

Kuchařský misál Jiřího Sádla a Farida Dahbiho Mlsné čenichání jihovýchodním směrem je v nakladatelství Dauphin už pátým svazkem edice Sporáček.

Mohlo by se říct, že chvalozpěv na pivo je v Česku obligátním nošením dříví do lesa. Ale i česká pivní kultura se proměňuje. V provozu jsou už desítky, možná stovky nových malých pivovarů s rozmanitými pivy, nejvýše položený pivovárek je na Luční boudě v Krkonoších, vaří tam pivo Paroháč. Nepopiratelný je vliv zahraničních zvyklostí – ještě před patnácti lety bylo nemyslitelné, že by si tu někdo dal nějaké ovocné pivo a dneska je Bernardova Švestka obchodním trhákem. Takže kniha německé autorky, ano, autorky! Heidelore Klugeové Léčivá síla piva může být příručkou do každé rodiny. Píše se v ní o historii piva, o jeho výrobě, složení, rizicích, ústřední kapitolou je samozřejmě zdravotní a léčebné působení piva a najdete tu také několik receptů na pivní koktejly a jídla.

Autorka zůstává bohužel jen v německé oblasti, takže sice připomene mezi starými a zapomenutými pivy gdaňské pivo jopenbier z doby, kdy Gdaňsk byl ještě německým Danzigem, ale nezaznamenává, že jopenbier nebo zkráceně jopen vaří dodnes v nizozemském Haarlemu. Ovšem pivo je tak globální nápoj, že žádný znalec o něm neví všechno. Mimochodem: pivo je údajně slovo staroslověnské a znamenalo prý nejobyčejnější a nejrozšířenější nápoj.

Poctu tomuto nápoji od Heidelore Klugeové Léčivá síla piva vydalo nakladatelství Naše vojsko v překladu Josefa Otáhala.