Knižní pól 14. 3. 2015

Nakladatelství Vyšehrad věnuje v posledních letech pozornost také velkým postavám světové hudby. Vydalo už životopisy Johanna Sebastiana Bacha, Antonia Vivaldiho a Antonína Dvořáka. Ten poslední je pro českého čtenáře zajímavý tím, že autorem je německý muzikolog Klaus Döge a přináší tedy trochu jiný a v řadě věcí objevný pohled na světově nejhranějšího českého skladatele.

K těmto titulům se řadí také další biografie – Georg Friedrich Händel. Její první verzi napsal už před třiceti lety britský muzikolog Christopher Hogwood, proslulý především jako cembalista a interpret barokní a klasicistní hudby. Pro nás je zajímavé, že během postgraduálního studia v šedesátých letech byl Hogwood v Praze žákem Zuzany Růžičkové. O Händelovi tedy v tomto případě nepíše jen teoretik nebo historik, ale také hudebník s velkým porozuměním pro obtíže i radosti obživy hudbou. A je přirozené, že autorem je Angličan, neboť Händel většinu svého života prožil v Anglii a tři dny před svými dvačtyřicátinami získal britské občanství.

Hogwood svou knihu hodně opírá o nejrůznější dobové i pozdější citace a pozoruhodně tak otevírá pohled na Händela v širších souvislostech. Je tu například i svědectví Richarda Wagnera z roku 1855 o tom, že pro anglické obecenstvo je účast na koncertu Händelova oratoria Mesiáš podobná účasti na bohoslužbě a že posluchači mají v rukou klavírní výtahy a po celý koncert je sledují jako při mši modlitební knížky.

Životopisnou knihu Christophera Hogwooda Georg Friedrich Händel přeložila Vlasta Hesounová.

Krátce před Händelovým životopisem však vyšla ve Vyšehradu také kniha o současném hudebním či spíše písničkovém mágovi, na jehož koncertech ovšem nemusí posluchači souběžně číst jeho texty prostě proto, že je znají většinou nazpaměť. Tím čarodějem je Leonard Cohen a české vydání knihy amerického publicisty Liela Leibovitze se jmenuje stejně jako kanadská legenda.

Leibovitz sepsal nejen životopis, ale pokusil se – a myslím si, že velmi úspěšně – o výklad a zařazení Cohenovy tvorby do kontextu kanadské kultury, o zachycení různých okolností a vlivů. Leonard Cohen je po právu představen jako přelomová osobnost, díky níž získala kanadská kultura a hlavně literatura velkou část svého sebevědomí. Jak známo, Cohen začínal jako básník, pak se pustil do románů a ke zpěvu svých textů se rozhodl poměrně pozdě, ve svých dvaatřiceti. Bylo to v roce 1966 po nepříznivém přijetí románu Nádherní poražení, o němž vlivný kritik Robert Fulford v Toronto Star napsal, že je „nejhnusnější knihou, která kdy byla v Kanadě napsána“. Podobně o něm psali i jiné noviny, ale v deníku The Boston Globe ho přirovnali k Jamesi Joycovi. V českém překladu vyšli Nádherní poražení až v roce 1997 v nakladatelství Argo ve výtečném překladu Tomáše Hrácha.

Leibovitz sleduje Cohenovo zrání velmi podrobně. Připomíná zásadní vliv předků – děd z matčiny strany a pradědeček z otcovy byli rabíni, uznávaní znalci Talmudu, a oba přišli do Kanady přes Anglii z Litvy. Významnou roli sehrálo asi také outsiderství v širší rodině. Cohenové se vypracovali na úspěšné podnikatele v oděvnictví, ale Leonardův otec se na veřejnosti na rozdíl od svých bratrů moc neukazoval, zodpovídal za chod fabriky. Leonardovi nebylo ještě deset, když otec zemřel. Chlapec tak vyrůstal vlastně pod patronátem příbuzných, zároveň však mnohem volněji, měl nad sebou menší dohled než vrstevníci. Tyhle vlivy zřejmě byly určující, a pak studia, která ho přivedla ke dvěma velkým jménům a zároveň principům – k Sokratovi a k Lorkovi. V základu Cohenova básnictví pak je podle Leibovitze otázka – a teď cituji – která udávala směr judaismu na jeho cestě 20. stoletím: Jak nalézt smysl života, když původní náboženské vazby byly oslabené a dávná obecní pospolitost zničena?

Leibovitz se nevyhne ani poslednímu velkému paradoxu Cohenova života, tedy tomu, jak ho o celoživotní úspory okradla bývalá spolupracovnice a přítelkyně. A nezakrývá, že tenhle finanční kolaps byl hlavním popudem ke Cohenovu poslednímu velkému vstupu na scénu, který se nakonec stal Cohenovým celosvětovým triumfem. I čeští fanoušci tak mohli Cohenův koncert vidět a slyšet naživo v roce 2008 a pak ještě dvakrát.

Životopisnou knihu Liela Leibovitze Leonard Cohen s podtitulem Život, hudba a vykoupení přeložila Kateřina Novotná.

Na jevišti zůstanu, tedy obrazně řečeno. Řeči o tom, že divadlo je v krizi, v Čechách, zdá se ustaly. Praxe totiž už ukazuje něco jiného a divadlo nejen v Praze je na tom podobně jako literatura, tolik souborů a scén jako dnes nemá obdobu, vzdor televizím, internetu i některým maloměstským radnicím, které stálé soubory zrušily. A pozoruhodná je i dramatická tvorba, která našla sama sebe a také náměty a témata. Marta Ljubková se divadlu věnuje jako kritička a dramaturgyně. Výsledkem jejího soustavného sledování českého divadla, nebo spíš spoluúčasti na jeho existenci, je tematický sborník současné české divadelní tvorby Hry na hrdiny.

Špalek o devíti stech stranách uvádí 14 současných českých a slovenských divadelních her, které se hrály nebo hrají a většinou sklidily velký divácký i kritický ohlas. Jak už říká název sborníku, tedy Hry na hrdiny, jejich tématem je hrdinství, ale také hrdinství ironickou optikou nebo i antihrdinství. To se týká zejména dvou her slovenských, dramatu Rostislava Balleka Tiso a dramatické koláže Viliama Klimáčka Dr. Gustáv Husák.

Inspirací pro tento sborník byla diskuse několika novinářů v Lidových novinách nazvaná Jako bychom se styděli za hrdiny. A Marta Ljubková vybrala ty hry napsané a uvedené v posledních dvanácti letech, které se hrdinství nějakým způsobem dotýkají. Myslím si, že tenhle sborník je výtečný nápad, dobrou odpovědí na několik klišé, které české hrdinství redukují jednou na Švejka a jindy na Husa nebo Palacha, jen zřídka na osobnosti akčnější, jako jsou například hrdinové odboje, tři králové Balabán, Mašín a Morávek nebo ti, co přistáli ve stejné době na padácích. Většinu z těch 14 her jsem viděl a můžu je doporučit nejen jako literární tip – žádné představení pro mne nebylo zklamáním. Takhle pohromadě se však ukazuje ještě jedna důležitá věc: téma hrdinství je v české kultuře obsaženo mimořádně silně a hlavně rozmanitě, svědčí o tom, že je to téma živé a životaschopné.

Nebudu jmenovat všech 14 her a jejich autory, ale kromě zmíněných dvou her slovenských připomenu alespoň dvě české. Jsou to Pérák od Jiřího Havelky, který se v podání souboru VOSTO5 na různých jevištích ještě hraje, a Hvězdy nad Baltimore. Hra Luboše Baláka o Vlastovi Burianovi měla v režii J. A. Pitínského premiéru v roce 2004 v brněnském Divadle Husa na provázku, ale existuje už jen jako videozáznam.

Sborník Hry na hrdiny vydalo nakladatelství Větrné mlýny.

Dnes vám doporučím ještě jednoho průvodce. Bronislav Ostřanský dopsal svůj Atlas muslimských strašáků už loni a nemohl samozřejmě tušit, jakým směrem se budou militantní islamisté ubírat. O to cennější je proto dnes jeho slovník islámských pojmů, nejen těch strašidelných. Ostatně dá se předpokládat, že bychom se v islámské terminologii, ať chceme, či ne, měli aspoň trochu orientovat i v Česku, aby tu patent na islám neměli poněkud prostoduší vykladači, pro které je hrozbou kebab.

Ostřanského Atlas muslimských strašáků je praktickou příručkou pro orientaci v téhle problematice a také pro obranu před mediálními zkratkami. Vydalo ho nakladatelství Academia.