Knižní pól 11. 4. 2015

Nejprve neobvyklý tip na výlet. Napsal ho Jean-Christophe Rufine, jmenuje se Nesmrtelná túra do Compostely s podtitulem Průvodce chtě nechtě. Tenhle výlet samozřejmě vyžaduje čas, kterého se ne každému dostává. Francouzský lékař a spisovatel si ho udělal a do Compostely se vydal proto, že ho zaujala Cesta, psáno s velkým C.

V Rufinově vyprávění o cestě do Compostely se toho nedočtete moc o víře, nedozvíte se ani, kdy svých osm set kilometrů z městečka Hendaye ve francouzském Baskicku ke svatému Jakubovi ve španělské Galicii absolvoval. Rufina zajímal právě především zážitek poutnictví, co s ním putování udělá. Věnuje se samozřejmě popisu cesty, ale je to pohled především zvídavý a kritický, se smyslem pro paradoxy a příjemně ironický i vůči sobě. A možná to nejdůležitější: všechno, co píše v knize, napsal zpaměti. Z brožurky, která provází každého poutníka a nabízí prostor pro zápis, každý den příslušnou stránku vytrhnul. Rufin totiž žádnou knížku psát nechtěl: zkušenost si shrnul do tří vět: Z Cesty mi zbylo jen jakési elementární a dosti mlhavé poučení. Je sice opojné a cenné, ale těžko bych je dokázal jasně popsat. Měl jsem za to, že jsem všechno zapomněl. Jenže pak se setkal se dvěma přáteli, kteří ho přesvědčovali, že má vzpomínky napsat. On odmítl, protože Cestu přece nepodnikl proto, aby o ní vyprávěl. Jenže pak se stalo toto: Cesta se ve vězení paměti probudila, zaklepala na zdi, zavolala na mě. Začal jsem na ni myslet, začal jsem psát, a jak jsem táhl nit, vše se mi znovu vybavilo.

Už věříte, že jde o velmi neobvyklého průvodce?

Vyprávění Jeana-Christopha Rufina Nesmrtelná túra do Compostely vydalo nakladatelství Prostor v překladu Martina Pokorného.

Podobným putováním jsou vlastně romány. Autoři i jejich čtenáři se vydávají na cesty, z nichž se vracejí změněni, ale jen málokdo dokáže svůj zážitek popsat víc než jen přibližně a mlhavě. Z francouzské literatury se v českém překladu poprvé představuje také velmi úspěšná Yannick Grannecová. Letos pětatřicetiletá vystudovaná průmyslová designérka vydala po několika knížkách pro děti v roce 2012 román Bohyně malých vítězství. 5000 knihkupců ve frankofonních zemích jí za něj udělilo svou výroční cenu a Francie má novou literární celebritu.

Přitom jde o příběh naprosto nefrancouzský. Odehrává se ve Spojených státech, hrdinkou je univerzitní dokumentaristka z Princetonu Anna Rothová, která má za úkol získat archiv geniálního matematika Kurta Gödela od vdovy Adély. Šachovnice románu je od počátku zcela přehledná. Adéla ví, co po ní Anna chce, ale nevyhodí ji jako předešlé žadatele. V románu je trošku české polívčičky: Kurt Gödel se narodil v roce 1906 v Brně na Pekařské ulici, má dnes na domě desku, vystudoval a působil ve Vídni. Do Ameriky přijel poprvé v roce 1933, spřátelil se s Albertem Einsteinem. Natrvalo se mu podařilo z hnědé střední Evropy odjet v roce 1940, měl štěstí, protože nacisté se mu kvůli jeho stykům s Židy chtěli odvděčit odvodem do wehrmachtu.

Co se v románu Bohyně malých vítězství děje: Adéla s Annou se spřátelí. Tuhle rovinu vyprávění pravidelně střídají kapitoly Adéliných vzpomínek. Je to jakýsi Gödelův životopis očima jeho ženy, tedy vtipný, leckdy sarkastický, ironický příběh, který ocení čtenáři se smyslem pro humor. Tohle je Adélin recept, jak ulovit muže:

Čím větší špek, tím líp na něj skáčou. Ješitnost okrádá muže o sluch, ale obdarovává je žvanivostí. Etapa číslo jedna: nechte ho, ať vám vysvětlí život.

V poznámce za románem Yannick Grannecová píše, co si vymyslela a co je pravdivé, co je někde mezi jako možnost či pravděpodobnost. Vymyšlená je prvotní zápletka. Když skutečná Adéla ovdověla, předala Gödelův archiv Firestonově knihovně v Princetonu. Věrohodnosti a kouzlu románu neubírá tento rozpor ani milimetr. Jen potvrzuje známou poučku, že pravda románu je něco jiného než pravda skutečnosti.

Román Yannick Grannecové Bohyně malých vítězství vydalo nakladatelství Argo v překladu Danuše Navrátilové.

Když už jsem zmínil jednoho génia, v další knížce jich najdete hned šestnáct. Ale jsou to trochu jiní střihouni než vědec Kurt Gödel. Společné mají jen supervýkonné mozky. Redaktoři americké verze časopisu Forbes vedení Randallem Lanem sepsali portréty současných technologických magnátů do knihy Jedna trefa stačí. Podtitul zní Mladí miliardáři internetového věku. Nenajdete tu zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga, možná proto, že o něm už byl natočen film, ale je tu Sean Parker, který vymyslel pirátský server Napster a později se stal prezidentem Facebooku. Parker pomohl také jedinému Neameričanovi z téhle party na americký trh. Jde o Švéda Daniela Eka, který přišel se streamovací službou Spotify, tedy legálním nástupcem Napsteru.

Na knihu Jedna trefa stačí se mi hodí slovo ambivalentní. Všichni ti mladí muži nepřišli ke svým miliardám zadarmo, něco vymysleli a tvrdě pracovali a pracují. Jenže ze všech těch příběhů stoupá jako pára z pohádkového jezera podivná tíseň. Výsledkem jejich činnosti je síť, která omotává planetu neviditelnými vlákny, stále pevnějšmií a čím dál hustšími. Nejvýraznější osobou je v tomto směru Alex Karp, šéf firmy Palantir, který se považuje za filozofa. Ovšem je to Chomsky naruby. Palantir byl financován CIA a jeden z jejích bývalých šéfů tuhle firmu prý popsal jako skvělou past na myši. Palantir se totiž angažoval v úspěšném dohledání Usámy bin Ládina.

Nepříjemný pocit z těchto životopisů vyvolává jednoznačné oceňování v dolarech, přesněji v miliardách dolarů. Časopis Forbes to má pochopitelně v popisu práce, není se tedy čemu divit. Ale otázka zní: Jsou tihle lidé postavami kladnými, nebo zápornými? Nedovedu odpovědět jednoznačně. Ale možná napoví, když proti nim postavíte jiné geniální mozky, v prvé řadě Juliana Assange, který už tři roky tvrdne v Londýně na ekvádorském velvyslanectví, protože po něm jde policie za údajné sexuální násilí ve Švédsku. Jenže Assange se stal nepohodlným především proto, že jeho server WikiLeaks vytahoval na světlo tajné informace americké vlády.

To jsem ale odbočil. Knihu Jedna trefa stačí vydalo nakladatelství 65. pole v překladu Raniho Tolimata.

Do Česka se vraťme přes Iowa State University. Přednáší tam historička architektury Kimberley Elman Zarecorová, která napsala pozoruhodnou doktorskou práci Utváření socialistické modernity. Bydlení v Československu v letech 1945–1960. Je to unikátní studie o poválečné výstavbě, která odkrývá její inspirace, zdroje, podmínky a díky nadhledu hodnotí střízlivě i výsledky. Zajímavá nejen informacemi, ale také mírou pochopení je například kapitola o Porubě. Panelová výstavba je v knize představena v mezinárodním kontextu. Pionýrem staveb z nosných panelů byl Francouz Ryamond Camus a od jeho společnosti si Sovětský svaz až v roce 1959 objednal 380 továren na výrobu panelů. Panelový systém v Československu však byl výsledkem domácího vývoje a dokládá československou technologickou vyspělost, kterou současná revitalizace sídlišť opožděně potvrzuje.

Knihu Kimberley Elman Zarecorové Utváření socialistické modernity. Bydlení v Československu v letech 1945–1960 vydalo nakladatelství Academia v překladu Aleny Všetečkové.

Zajímavým pandánem této knihy je publikace o prvním československém sídlišti, kterou edičně připravila historička umění Barbora Špičáková. Do výtečného souboru Sídliště Solidarita přispěla studií s Michaelou Janečkovou a Evou Novotnou také právě Kimberley Zarecorová. Pražská Solidarita nemá v Česku obdobu a Barbora Špičáková do knížky zařadila i dvanáct anketních rozhovorů s dnešními obyvateli. Knihu vydal Archiv výtvarného umění.