Fascinující, prostě fascinující! Jinak tento text začít nemohu. Sociální hmyz má tolik podob a schopností, že mu snad ani jiný přídomek dát nejde. Vždyť jaké další organismy dokáží být tak organizované, měnit okolní prostředí nebo stavět monumentální stavby viditelné i z vesmíru? Že snad člověk? Nebuďte opovážliví. Sociální hmyz je starší a je ho mnohem více.

Pod pojmem sociální hmyz mám samozřejmě na mysli především včely, vosy, mravence a termity, a měl bych tedy používat přesnější termín eusociální hmyz. Jako eusociální můžeme označit takový druh, který splňuje následující tři podmínky: jedinci v kolonii spolupracují na výchově potomků a ochraně hnízda, kolonie se skládá z reprodukčních a nepohlavních (pracujících) jedinců a z alespoň dvou generací jedinců. Takovéto společenství pak funguje jako jedna samostatná jednotka a jeho plynulý chod je občas velmi složitý. I když se reprodukčním jedincům někdy říká královny (a u termitů také králové), nejsou řídicími jednotkami společenství. Nenajdeme zde ani vedoucí odborů z řad dělníků. Celý systém je řízen na principu samoregulace. Chybí-li nějaká pracovní kohorta, například vojáci nebo snad dokonce reprodukční jedinci, chybí také jejich feromon, a tak všichni ostatní vědí, že je potřeba vychovat jedince nové.

To je samozřejmě velmi zjednodušený pohled. Ve skutečnosti to všichni nevědí a chaoticky si šlapou po hlavách. A tak někteří budují část hnízda, kterou považují za nedostatkovou, a druzí ji boří, protože jsou přesvědčeni, že už je jí dost. Soužití v eusociálním hnízdě prostě není idylické. Každý jedinec se nakonec stejně snaží hájit právě jen své zájmy, respektive zájmy svých genů. Směr evoluce pak určuje především ten, kdo si toho pro své geny sobecky nejvíc urve. Evoluce proto často vede do úzkých, klikatých i slepých uliček. Vědci pak řeší záhady, jak mohly vzniknout složité sociální hierarchie ze samotářského chování, či jak se později mohly vyvinout systémy, které se z „dohodnutých“ pravidel vymykají. Nejrozmanitější a zdánlivě nelogické sociální systémy najdeme u včel. Na nich lze velmi dobře ukázat, jak je evoluce sociality spletitá.

Každému, kdo chce pochopit vznik, evoluci a fungování sociálních společenství hmyzu a proniknout do tajemství dosud rozluštěných záhad sociality, mohu knihu profesora Jana Žďárka doporučit. Velmi poutavým stylem představuje nepřeberné množství fascinujících strategií společenského hmyzu. Nejsou vynechány žádné základní skupiny, jako jsou termiti, mravenci a včely, a dozvíte se také o eusocialitě třásněnek, mšic, brouků a dokonce i pavouků, přestože ti do hmyzu nepatří. V jedné z kapitol je zmíněno i presociální (rodinné) chování a subsocialita, která se vyskytuje poměrně běžně u řady skupin brouků, ploštic, škvorů, pisivek, motýlů a mnoha dalších. Pohled na všechny skupiny a životní strategie sociálního hmyzu je v této knize skutečně mnohorozměrný. Nejsou vynechány žádné obory, které se na výzkumu sociality podílely. Kromě základních informací o bionomii, ontogenezi, etologii či fyziologii jedinců i společenství je zde podrobně probrána například i hormonální a feromonová výbava jedinců a její funkce při chemické komunikaci a regulaci kastovního systému. Chemická podstata komunikace a regulace hnízd je v knize hojně zmiňována nejen z důvodu celoživotního zaměření profesora Žďárka na chemickou signalizaci a funkce chemických látek u bezobratlých, ale i z důvodu zásadní důležitosti pro hmyz samotný. V jedné z podkapitol se autor věnuje také biomechanice letu čmeláků, která byla z fyzikálního hlediska dlouho záhadou. Tato nová kniha navazuje na předchozí titul PROČ vosy, včely, čmeláci, mravenci a termiti… aneb HMYZÍ STÁTY (ÚOCHB Praha, 1997), který profesor Žďárek sepsal již před více než třiceti lety (rukopis byl dlouho v šuplíku). Nová publikace je značně obsáhlejší, plná nových faktů a čítá úctyhodných 582 stran ve velkém formátu. O sociálním hmyzu by se ale daly napsat tisíce stran, a tak lze tuto knihu vlastně považovat za docela tenkou. Řada témat musela být z prostorových důvodů zmíněna jen velmi okrajově. Jedno takové téma jsem se snažil přiblížit v rámečku na protější straně. Obecně mi v této knize chybí evoluční „genostředný“ pohled na socialitu hmyzu. Ne že by nebyl zmíněn vůbec, ale řada popisovaných situací a chování by dávala větší smysl, kdybychom se podívali na evoluční příčiny, které ženou hmyzí společenství do záhadně komplikovaných vztahů a strategií. Zřejmě by však pak text ztratil část své čtivosti.

Přečtení nové publikace od profesora Ždárka je bezesporu velkým zážitkem. Ten je navíc umocněn krásnými a velice informativními fotografiemi a kresbami. Získání takového obrazového materiálu bylo jistě nákladné a bez podpory autorovy mateřské instituce (Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, v. v. i.) by ani nebylo možné. Kniha jako celek vyvolává úžas nad dokonalostí šestinohých tvorů a působí velmi mile. Je psána stylem, který ke knize popularizující vědu a přírodu jistě patří, i když je možná občas trochu zjednodušující, popř. mírně nekritický. Tedy, kritický je dostatečně a správně k autorům publikací, ne tolik k samotnému sociálnímu hmyzu. Nejedná se však o učebnici, a tak by to nemělo čtenáři vadit.