ukázka z delší recenze:

Autor Návratu ze SSSR odjížděl na východ jako přesvědčený komunista, navrátil se jako člověk pochybující, byť stále věřící v „odražení ode dna“, které se sovětské společnosti musí po hrůzách spáchaných Stalinovým režimem podařit (připomeňme, že se jedná o období tzv. moskevských procesů). André Gide svým vyznáním do značné míry zrcadlil názorový vývoj mnohých českých intelektuálů a umělců poválečné generace (rozuměj těch, kteří vstoupili na scénu po první světové válce, respektive po říjnu 1917 a kteří spojili své ideály s revoluční proměnou světa). On i oni hledali v Sovětském svazu štěstí (klíčový – mnohými zpochybňovaný – Gidův termín) individua ve společnosti projektované kolektivisticky, a nalezli člověka spoutaného, ustrašeného, pokřiveného, hledali sociální spravedlnost, a setkávali se jen s bídou, klientelismem a nevídaným způsobem vykořisťování mas, doufali v možnosti diktatury proletariátu, a našli diktaturu jednoho krutovládce, věřili v nové perspektivy v oblasti kultury, a setkali se s její devastací. A někteří – jako Gide – v druhé polovině 30. let procházeli procesem bolestného vystřízlivění (srov. o tom např. I. Pfaff: Česká levice proti Moskvě 1936–1938, Praha 1993).

Gide byl vynikající pozorovatel, celý Návrat je ovšem také svědectvím o vnitřním souboji mezi „vírou“ a „realitou“, u Gida zejména bojem člověka o „naprostou svobodu a vnitřní plnost životní“ (V. Černý). Počínající navracení dědictví, rodinných majetků a posilování funkce rodiny v Sovětském svazu Gide již v době svého pobytu prohlédl jako zásah Stalinova režimu do chodu ruské společnosti, jehož cílem bylo „dát sovětskému občanovi pocit, že může bránit osobní majetek“ (s. 60) – tento Stalinův záměr pak sehrál zásadní roli při mobilizaci ruské společnosti v období nastávajícího válečného konfliktu. Gidovo odhalení hlavních mechanismů moci, skvěle formulované a dokladované, se tak mohlo stát pro nemnoho vidoucích klíčem k čtení politické situace nejen v době nacistické okupace, ale zejména po únoru 1948 (a proto u nás od roku 1937 nemohla být znovu vydána).

Jiří Flaišman, text celé recenze na stránkách Institutu pro studium literatury