Knižní pól 20. 6. 2015

Dneska jsem se pokusil vybrat příběhy na léto, které začne zítra v 18 hodin, 37 minut a 33 vteřin. Pokud astronomický čas sledujete, možná je vám blízká i sci-fi a tak vás možná jako letní četba potěší netuctová, v pořadí druhá antologie Legendy české fantasy. Stejně jako první soubor stejného jména v roce 2006 uspořádal i novou reprezentativní knihu žánru Ondřej Jireš. V úvodu si pochvaluje, že měl z čeho vybírat. Koho a co v nových Legendách české fantasy najdete:

Je to pětice autorů, kteří už mají v žánru pevné renomé. Charakteristické je, že všichni jsou zastoupeni příběhem z nějakého cyklu. Jiří Pavlovský stál u počátku sdílené série, tedy projektu, do něhož přispívají různí autoři. Tenhle sdílený svět se jmenuje Kladivo na čaroděje, dohromady čítá už pět autorů a Pavlovského novela Slepý hon je desátým dílem. Pavel Renčín je autorem úspěšné trilogie Městské války zasazené do současného Česka a do antologie napsal příběh překvapivě starodávný, který patří k Městským válkám jen volně, jmenuje se Poslední Libušina věštba a je to nová verze legendy o dívčí válce. Adam Andres je pseudonym Veroniky Válkové, spoluautorky popularizačního historického cyklu pro děti Kouzelný atlas. Pod jménem Adam Andres píše Válková tolkienovskou fantasy Wetemaa a do antologie přispěla osmým dílem nazvaným Tarantrof. Petra Neomillnerová je známá jako autorka povídkové knihy Zaklínačka Lota. Také nový příběh Jarní panna patří do téhle drsné série. Pátým autorem je Martin D. Antonín s povídkou Vousy, sláva, inžynýři z cyklu Trpasličí čest. Pětice próz v knize Legendy české fantasy je pestrým čtením, které dokládá, že tenhle žánr si v Česku na žádnou Popelku nehraje.

Druhý svazek antologie Legendy české fantasy vydalo nakladatelství Argo.

Karol Sidon vydal pod jménem Chaim Cigan druhý díl tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc. Tahle druhá část se jmenuje Piano Live a proti první knize pokročil autor už výrazně do žánru, o kterém jsem právě mluvil, do fantasy. Sidon je ovšem autor z jiné sféry a tak jeho vyprávění je doslova prošpikované aluzemi, sarkastickými vtípky i filosofujícími promluvami. Je to vlastně thriller, který se odehrává v čase od prvních civilizací po bůhvíjakou budoucnost a tedy kromě prostoru i v hyperprostoru. Sidon svým megarománem vytváří hostinu fantazie, která by se jistě líbila i klasikovi sci-fi Isaacu Asimovovi.

Piano Live, druhý díl Sidonovy fantastické série Kde lišky dávají dobrou noc, vydalo stejně jako první část, Altschulovu metodu, nakladatelství Torst.

Alena Mornštajnová zaujala předloni ženskou ságou Slepá mapa. Letos k ní přidala další román. Jmenuje se Hotýlek, je také v čase rozkročený do několika generací, ale vypráví především o muži jménem Václav Mánes, s osudem obyčejným i mírně zvláštním. Václav Mánes se narodil 10. června 1942, tedy v den vypálení Lidic, a v ten samý den nacistické zvěrské hysterie přišel o otce, který se přes zákaz vycházení vydal v noci pro porodní bábu.

Alena Mornštajnová nezdržuje vyprávění dlouhými popisy, děj odsejpá bez zbytečných prodlev a lyrických popisů. Autorka umí rychlé střihy i charakteristiky, příběhy se přitom prolínají jak copy pořádné vánočky. Zároveň je to historie pevně ukotvená v české realitě a Václav Mánes je typickým antihrdinou, chlapíkem kompromisu a tedy příslušníkem takzvané šedé zóny. Právě tím ale vypravěčka dosahuje na cíl, na čtenáře, pro něž bude Václavův příběh připomenutím toho, co z druhé poloviny 20. století znají.

Román Aleny Mornštajnové Hotýlek vydalo nakladatelství Host.

Z českých próz doporučuji dnes ještě čtyři povídky Ludvíka Němce v knize Odpustky pro příští noc. Navazují na předchozí Lásku na cizím hrobě a jsou to pečlivě komponované vycizelované prózy. Opět o lásce, trochu podobně a trochu jinak, jsou o tajemstvích, která ji provázejí, i když se odehrávají téměř před našima očima. Ludvík Němec nenabízí odpovědi, ale v každém příběhu zůstane viset na konci otázka, kterou si musí každý čtenář zodpovědět sám. Co je to odpuštění? A proč?

Povídky Ludvíka Němce Odpustky pro příští noc vydalo nakladatelství Druhé město.

Jurij Andruchovyč je dnes v Česku asi nejznámějším současným ukrajinským prozaikem, i když mu v českém překladu vyšel kromě esejistické knihy Moje Evropa, kterou napsal s polským spisovatelem Andrzejem Stasiukem, zatím jen první román Rekreace. To bylo v roce 2006 a teprve letos si můžeme přečíst další prózu. Tou je uhrančivá Moskoviáda, která líčí ve fantaskním přísvitu Moskvu na začátku devadesátých let 20. století, v době rozpadu sovětského impéria. Andruchovyč v té době studoval na moskevském Literárním institutu Maxima Gorkého, sledoval tak dobu přelomu v centru dění na vlastní oči a do románu ji zapsal ještě horkou. Moskoviáda nese vročení 1993.

Moskoviáda se řadí k imaginativním prózám plným hyperbol a absurdity. Na pohled běžný svět je v ní zvětšen, zobludněn, jako když sledujete kapku obyčejné vody pod mikroskopem. Jedním z příznačných fenoménů je tu pití, lépe řečeno chlast, ruské prokletí. Popis velkopivnice na Fonvizinově ulici je obrazem totální devastace. Ten lokál není žádná hospoda, natož útulná, ale hangár pro pijany, kteří si čepují pivo sami z automatů na pětadvacetikopějky. Dalším charakteristickým prostředím je kolej spisovatelské školy a pak metro a vůbec moskevské podzemí, v němž se odehrává i jedna z příznačných scén, jakési shromáždění imperiálních pohrobků, kteří sní o návratu.

Román Jurije Andruchovyče Moskoviáda vydalo nakladatelství Fra v překladu Miroslava Tomka a Alexeje Sevruka.

Jihokorejský spisovatel Ha Ilči napsal pozoruhodný kafkovský román Republika Užupis. Jeho hrdina se podobá zeměměřiči K., místo zámku ale hledá lokalitu svých kořenů, republiku Užupis z titulu knihy. Ocitá se v postkomunistické Litvě, ale zároveň v jakési podivné časové smyčce, v níž nachází svoje vlastní stopy. Taková hra může končit jen jediným způsobem a také končí. Smysl pro evropské existenciální pocity Ilči zřejmě nasál na studiích ve Francii, jeho román je pozoruhodně evropský. Možná proto nepatří v Koreji k bestsellerům, ale středoevropskému pohledu na svět je velmi blízký.

Román Ha Ilčiho Republika Užupis vydalo nakladatelství Argo v překladu Tomáše Horáka.

K literatuře dnes přidám umění výtvarné. V Roudnici nad Labem je do konce září k vidění výstava Schránka pro ducha připravená k 50. výročí otevření Galerie moderního umění. Osm současných tvůrců bylo galerií vyzváno, aby se pokusili najít cestu k dílům, která galerie za dobu své existence získala a která jsou její chloubou. Reprezentativní výběr těchto děl pak najdete v publikaci 50 uměleckých děl ze sbírek Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem. Je to překvapivé album obrazů a plastik, antologie z tvorby české výtvarné špičky. Tahle publikace je ale také shrnutím padesáti let galerie, jejích akvizic, výstav a dalších aktivit. Mimochodem: Božena Sudková, sestra Josefa Sudka, věnovala v roce 1988 na podnět Anny Fárové roudnické galerii část bratrovy sbírky. Roudnická galerie je ukázkou, že region nebo venkov mají podstatný podíl na kulturní úrovni i atmosféře s dosahem celostátním a jsou měřítkem životaschopnosti menších měst. Pokud někde jako v Roudnici podobné instituce dobře fungují, můžete si být jisti, že je to dobré místo k životu. Jestli nevěříte, zajeďte si do Roudnice.