V kapitole Povodí Superlativů, sloužící místo předmluvy, vysvětluje některé přírodní i historická fakta obecně se vážící k popisovanému území, jež svým přesahem nezapadají do časově omezených příběhů jednotlivých postav. Příkladem budiž geologický vznik amazonské pánve, jež je podán naprosto srozumitelně i laikovi se základními znalostmi. Totéž platí i o stručně pojaté historii těžby kaučuku. Věděli jste, že „pro vytékající a pak utuhlou hmotu se vžil v mnoha zemích včetně Česka název „kaučuk“ přijatý přes španělštinu (caucho) z kečujštiny, jazyka Inků, v němž se takto poeticky označoval „pláč stromu“?“

Prvním z popisovaných dobrodružství jsou cesty Francisca Orelanny v létech 1541 – 1545 se zmínkou o Pizzarech (taky jste netušili, že krom španělského conquistadora Francisca Pizzara, se na objevování Jižní Ameriky podílel i jeho mladší nevlastní bratr Gonzalo?). Autor udivuje zajímavými detaily dávající příběhům nejen pestrost, ale taky dráždí čtenářovu fantazii a nutí k zamyšlení. „Nepředstavitelným účastníkem pochodu přes velehory bylo stádo dvou až tří tisíc prasat drženého za pomocí dvou tisíc psů vycvičených i na boj s indiány.“ Pokud ve vás slovo „Amazonka“ vybudí spíše představu bojující ženy, než mohutného veletoku, budete spokojeni, neboť i ony se dostaly do Plešingerovy knihy. Autor nezapře svou odbornou erudici „Jako hydrolog si nemůžu odpustit, že v dočasném zúžení tu Amazonka dosahuje největšího naměřeného průměru – až 300 metrů. A jako geolog bych měl zmínit i důvod zúžení. U dnešních měst Obidos a Santarém došlo v třetihorách vlivem tektonických pohybů k proražení přírodní hráze tvořené prastarým pohořím vzniklým ještě v dobách, kdy Jižní Amerika byla spojená s Afrikou a neexistoval Atlantik.“

"V dalších kapitolách je třeba Lope de Aguirre, což byl hromadný vrah, který se zmocnil expedice a protože to byl psychopatický vrah, tak cestou povraždil šedesát lidí. Ale ne žádná hromádná, jen tři vraždy za týden." vypráví autor.

Můžeme být hrdí na to, že mezi významnými objeviteli máme i své české zástupce. Jde konkrétně o jezuitu a trutnovského rodáka Samuela Fritze, byť někteří, včetně trutnovského starosty Ivana Adamce tvrdí, že Fritz byl čistý Němec narozený v Čechách. To ale panu starostovi nebránilo při příležitosti představení knihy Samuel Fritz y la Fundación de Yurimaguas na půdě pražského Karolina v pózování s velkou Fritzovou podobiznou. Následně nevyjádřil „hrdost na to, že právě širší území Trutnova bylo kolébkou tak významné a nadané osobnosti, jejíž odkaz překročil hranice starého kontinentu. Uvedl také, jak si samotné město Trutnov svého slavného občana připomíná.“ Tak to alespoň píší radniční listy města Trutnova. Friztovo „nadšení pro víru“ podle Plešingera hraničilo s fanatismem. Druhým mužem byl Jindřich Richter, taktéž jezuita, tentokrát narozený v Prostějově. Jeho národnost zpochybňována není. Oba nasazovali pro rozšíření křesťanství všechny své síly, zdraví i život, což se z dnešního úhlu pohledu jeví jako velmi „nekorektní“. Jezuité se Jižní Americe snažili přimět indiány ke změně víry i životních zvyklostí a zřeknutí se vlastních tradic. Pokud se jim to nedařilo, trestali své „ovečky“ šatlavami, což pro svobodomyslné indiány byl zcela absurdní trest. Zároveň plnili mocenské požadavky svých vládců, což v praxi znamenalo špionskou práci pro pomazané hlavy evropských trůnů.

„Velkým mužem“ jemuž je věnováno ve dvou kapitolách celkem 92 stran, je Percival Harrison Fawcet. Objevitel Machu Picchu, muž jménem Hiran Bingham, je ve Fawcetově kapitole zmíněn jen okrajově v souvislosti s vydáním dubnového čísla časopisu National Geographic. To roku 1913 věnovalo objevu 250 fotografií. Představa podobně bohatého obrazového materiálu v současném magazínu působí poměrně absurdně. Znamená to jistou přesycenost nebo naopak nedostatek vnímání významnosti velkých objevů z oblasti vědy (i geografie je věda) a techniky? Podle všeho se Fawcet nakonec zbláznil, tedy eufemističtěji napsáno, podlehl okultismu a mysticismu do té míry, že chtěl založit v Amazonii tajné město, v němž nakonec přežijí jen vyvolení. Ovšem to jen naznačují nalezené Fawcetovy zápisky, neboť jeho tělo a místo skonu nebylo i přes četné expedice nikdy nalezeno a okolnosti jeho smrti objasněny.

Posledním mužem, jehož Vladimír Plešinger zařadil do výběru amazonských dobrodruhů je 26. prezident USA. Američané ho rádi představují nejen jako politika, ale i jako přírodovědce, což je poněkud v rozporu s jeho loveckou vášní. Na jednu stranu napsal roku 1869, tedy ve svých 11 letech esej Natural History of Insect. Později během přírodovědné expedice „postřílel a stovky stovky zvířat, od slonů po malé ptáčky. Kůže, rohy, kly, kosti a konzervované mrtvoly putovaly do newyorského muzea, podle jehož ředitele , paleontologa Osborna (mj. autora pojmenování proslulého křídového veleještěra Tyranosaurus rex (což znamená, že v Jurském parku byla jeho herecká účast z hlediska přírodovědných faktů dosti chybná pozn. autora recenze) šlo o daleko nejúspěšnější expedici jaká kdy prošla Afrikou“. To krásně ukazuje na posun ve vnímání a přístupu přírodovědců, od popisování a „skladování“ exemplářů po ochranu celých ekosystémů. Pro férovost dodejme, že „střílecí“ expedice probíhala od dubna 1909 do května 1910. V té době byl už v USA existoval 37 let první národní park – Yellowstone. Cílem Rooseveltova amazonského pobytu bylo sjetí neznámé řeky, k němuž se nechal vyhecovat a zároveň její geodetické zaměření. „Úkolem bylo najet na nejvzdálenější místo v dohledu od druhé pirogy – což znamenalo skoro vždy zastavit někde před zátočinou -, vylodit se a zatlouct do země tyč s dvěma připevněnými terči, bílým a červeným, umístěným metr od sebe. Z druhé pirogy inženýr Lyra telemetrem změřil vzdálenost a plukovník Rondon určil s pomocí svého kompasu směr. Načež se všichni posunuli k další zátočině.“

V čem spočívají kvality Amazonie a řeky příběhů? Stačí porovnat filmového Adama Lelka a knižního Vladimíra Plešingera, aby vynikly kvality, které by cestopis měl mít. Je to poněkud nefér, neboť je to srovnávání vypulírovaného trabanta s ojetým Bentleyem. Ovšem ani sebekrásnější pentličky dodané marketingovým oddělením přirozený půvab Bentleyů nenahradí a celoživotní zkušenosti se nedají nahradit frajerskou čepičkou a dobře obholenou bradkou. Zatímco Adam Lelek putuje po chronicky známých místech, Vladimír Plešinger představuje zemi jako celek s důrazem na místa, kde pracovně měsíce i léta pobýval a opakovaně se na ně vracel. V praxi to znamená, že nejde o chronicky známá místa s maximem turistického ruchu. Od Plešingera se dozvíme víc o skutečném životě a méně o jeho turbyznysovém nátěru, který s obří trapností předváděl Lelek. Na druhou stranu je nutno přiznat, že málokdo by odolal cestám, byť nesmírně povrchně pojatým, když ji Česká televize zaplatí. Lelkovi na rozdíl od Plešingera rozhodně nejde o kvalitu zprostředkovávaných informací. Zatímco Adam Lelek se snaží těžit z improvizace, což není zrovna jeho silná stránka, Vladimír Plešinger dokáže díky skutečně hluboké znalosti věci propojovat drobné detaily do zajímavých celků a příběhů. Nejlépe si to srovnáte přečtením knihy Peru pod kůží, publikace oceněné cenou E.E. Kische a Lelkovo putování skrz Peru„Od roku 1988 je historické centrum zapsáno na seznamu UNESCO. A za mě teda rozhodně právem, protože to taky fakt krásný,“ říká Lelek. Nic víc, krom toho, že tam mají policisty a bankomaty, se od něj o Limě nedozvíme. Omlouvám se V. Plešingerovi, ale přímá konfrontace k níž navádím, je nejlepším způsobem, jak poukázat na to, co stojí za pozornost. Prostě svezte se trabantem a bentleyem a sami řekněte, který zážitek z jízdy jste si užili víc. Ačkoli Plešingerova Amazonie není pobytopisem ve smyslu jeho předchozích knih, jde spíše o historické putování jiných hrdinů, na výše popsaném to nic nemění. V současnosti to vypadá, že už není co objevovat, ale opak je pravdou. Jen to chce jít mnohem více do hloubky, což vyžaduje čas, což v době, kdy „co není na Google, jako by neexistovalo“, není zrovna populární a vyžadovaný přístup. A to cennější jsou Plešingerovy citace z původních zdrojů a jeho práce s literárními prameny, jejichž přehled je v závěru knihy.

Komu je kniha určená? Každému, koho zajímá Jižní Amerika, kdo cestuje nebo ho "bere" výborně zpracovaná literatura historického faktu.

Topi Pigula, další autorovy texty na pigula.blog.respekt.ihned.cz/