Mission Impossible jsou scény tak nereálné, že jim neuvěří nikdo, kdo základní školu absolvoval alespoň s trojkami. Scény odporují fyzikálním zákonům, jsou v podstatě nesmyslné, ale slouží k pobavení a vizuální efekt je přednější než logika scény. Toho v knize dosáhnete mnohem hůře. To ale neznamená, že v knižním thrilleru nemůžete vytvořit neprůstřelného hrdinu, který umí řídit i pilotovat cokoli se mu zamane, je v podstatě neunavitelný a jeho kreativitě se meze nekladou. Vždyť James Bond byl taky nejprve knižní postavou (autor Ian Fleming) a úspěšně mu dnes v záchraně světa sekunduje třeba Dirk Pitt z klávesnice Cliva Cusslera? Existují ale i obyčejní hrdinové, občas samotářtí pijani, jako je tomu v případě detektiva Holea v knihách Joa Nesbøho nebo Philipa Marlowa od Raymonda Chandlera. Obyčejní poctiví, neústupní, ale žádní géniové. Čtenáři detektivek je znají. Co třeba Steve Carella (Ed McBain) či Jules Maigret (George Simenon). V knize Na západ od svobody Thomase Engströma je takovým nehrdinským hrdinou agent, externista Ludwifg Licht. Původně dvojitý agent působící jak v řadách obávané východoněmecké Stasi, tak americké CIA. Po krachu komunistického pokusu se sociálním inženýrstvím přišel západ o nepřítele a on o práci. V anotaci na knihu se dočteme, že se jedná o „inteligentní špionážní thriller s kořeny v dobách studené války“. V čem spočívá ona „inteligence“? V reálnosti a uvěřitelnosti příběhu. Kniha sice začíná trojnásobnou vraždou, ale to není noc divného, lidé se zabíjejí pořád a k téhle došlo v Maroku. Situace se začíná komplikovat ve chvíli, kdy se do vyšetřování vloží CIA (zavraždění byli američtí občané) a najme si Lichta ke spolupráci. Těsně po vraždě se dožadovala osobního rozhovoru s americkým velvyslancem v Maroku jistá Američanka a je jasné, že její požadavek s vraždami úzce souvisí. Licht ji má najít a získat od ní přísně tajný seznam jmen osob mající na svědomí úniky tajných informací do médií. Podle některých jde o boj o svobodu slova, dle jiných (a nebudeme CIA jmenovat) o vlastizradu. Jenže z honu na ženu a seznam nakonec vzniká lov na šéfa organizace zvané Hydraleaks. Připadá vám to povědomé? Americká justice (včetně CIA, její „zahraniční operativní složky“) se snažila „ulovit“ šéfa Wikileaks, který v reálném světě zprostředkovával médiím zprávy z kruhů diplomatických i špionážních a ohrozil tak běh vyzvědačských soukolí, která ani v mírových dobách neběží zcela hladce.

Jak ukázala americká aféra kolem odposlechů svých nejbližších přátel, špionáž nezná bratra. Nikde a nikdy. Proto je příběh tak uvěřitelný. Stačí si za Hydraleaks dosadit Wikileaks a za Julian Assange, zakladatele a hlavního redaktora Wikileaks dosadit Luciena Gella, šéfa „Hydry“. Nehodí se prozradit pointu, která je sice překvapivá, ale ne nereálná. USA opět vyjdou jako „spravedlivý, leč nekompromisní loutkař tahající za šňůrky v pozadí“.  Hlavní hrdina nepůsobí jako špionské eso, nicméně vládne jednoduchými pravidly a selským rozumem „Čím je plán jednodušší, tím míň se toho může posrat.“ Engströmův sloh je příjemný, nenásilný a čtenářům se příběh odvíjí přímo na pozadí oční sítnice. „Vevnitř byla jen barmanka a starý nemocný Peruánec, který kolem sebe prskal kletby bez nějakého konkrétního důvodu. A akvárium, jehož osvětlení mučilo těch několik rybek svou roztřesenou nerozhodností.“ Úplně jsem viděl blikající zářivky, jejichž světelná morseovka vyťukávala zakódovaný vzkaz na vodní hladinu. „Mimochodem, máš tu nějaký noviny? Stalo se tento týden ve světě něco?“ „Nic, co by se nedělo pořád,“ odpověděla barmanka.“ Taky máte stejný pocit, že když si přečtete týden či rok staré noviny, tak je to podobné, jako byste četli ty dnešní? Někde je válka, někde krize a do toho bonbonek v podobě „moudra“ nějaké celebrity. Prostě s autorem, byť se jedná o smyšlený příběh, člověk chtíc nechtíc musí souhlasit. „Mezi špiony se to vyskytovalo stejně jako kdekoliv jinde. Přirozený talent a neschopnost. A stejně jako kdekoliv jinde, přirozený talent neskýtal jakoukoli záruku přežití, neschopnost neznamenala žádnou překážku k úspěchu.“ Svatá pravda. To že je někdo blbec, ještě neznamená, že nedostane funkci. Někdy právě naopak. Ne, opravdu mi to nepřipomnělo českou politickou scénu. Jediná „nereálnost“ je přepad syrské ambasády v režii ambiciozního důstojníka CIA, jenž se „vymkl kontrole“. Tohle by neprošlo, byť nelze říci, že by se CIA nikdy na žádnou ambasádu nepokusila násilně vniknout. Stačí vzpomenou zpackanou akci, jež měla vést k osvobození amerických rukojmí z Teheránu a skončila americkým fiaskem.

Na západ od svobody skvěle vystiženou atmosférou Berlína připomíná minulost, v níž svobodné síly strhly zeď, a ukazuje na dobu, která nastává. Na jistou krizi demokracie, která je jako teoretický systém dokonalá, ale ničí ji lidé svou nedokonalostí. Na chvíli to vypadalo, že studená válka skončila. Poučeným je už léta jasné, že jdevo iluzi, nicméně v rámci politické korektnosti celku a politikaření jednotlivců se o tom nesmí mluvit. Tajné služby dál budou hrát své hry – v románu tuto úlohu zastupuje CIA a Hydraleaks – politici dál budou politicky korektní a agenti v terénu nasazovat životy, aniž se o tom veřejnost dozví. Popisovaný příběh se nestal, ale reálné paralely jsou až příliš snadno vysledovatelnéI když… kdo ví. Julian Assange by mohl vyprávět. Po něm taky šla CIA poměrně důrazně.

Topi Pigula, převzato z pigula.blog.respekt.cz