Knižní pól 26. 9. 2015

Dneska začnu knihou, která mluví obrazem, přesněji fotografiemi. Dana Kyndrová fotografuje od roku 1976 Rusko. Stalo se jí největším tématem. Potvrzuje to monumentální publikace Rusové… jejich ikony a touhy, kterou vydalo nakladatelství Kant.

S definicí Ruska mají potíže i sami Rusové, připomíná v krátké předmluvě Jefim Fištejn. Ruská povaha se nedá zachytit nějakou jednoduchou větou, každý pokus o racionální charakteristiku uvízne ve zkreslení. Proto slova ikona a touha v názvu knihy považuji za případnou volbu. V Rusku víc než kde jinde pocítíte, že duchovno tu existuje a není radno si s ním zahrávat po způsobu evropských individualistických koketérií. Kdo četl Bratry Karamazovy, asi ví, co mám na mysli.

Dana Kyndrová zachytila ve svém životním souboru především ruské tváře, výrazy očí, grimasy, gesta, ale také rituály církevní i světské. V knize Rusové… jejich ikony a touhy Rusko vidíte. Je to mnohem komplexnější obraz než jakýkoli slovní popis. Tváře jen výjimečně usměvavé, ale i v těch nemnohých rozveselených očích jako by se skrývala melancholie.

Kniha fotografií Dany Kyndrové Rusové… jejich ikony a touhy je román beze slov.

To jiná velká země, vlastně největší, nesrovnatelně lidnatější Čína, je podobným způsobem obtížně zachytitelná. Z čínských tváří čte Evropan obtížně a v poznávání Číny jsou slova účinnějším klíčem než obrazy. Mezi knihami, které v posledních letech vycházejí, najdeme ale také vždycky jen částečnou odpověď, i když se pokoušejí o celistvější obraz. Jednou z vydařených je publikace australského novináře Rowana Callicka Čas strany aneb kdo a jak řídí Čínu.

Callick výslovně říká, že bez pochopení, jak funguje Komunistická strana Číny, není možné ani porozumět čínské současnosti, ani hádat, kam Čína směřuje. Kam se vydat je ostatně – soudí Callick – i pro čínské komunisty těžká otázka, na kterou podle řady různých symptomů odpověď hledají, ale i oni tápavě podobně jako zbytek světa.

Callick nemá předsudky, ani ho nenapadne pohoršovat se nad tím, co Čína dělá a jak to dělá. Skládá mozaiku jako náročné, ohromné puzzle, v níž je několik velkých ploch stejné barvy, a vysvětluje jeden z možných klíčů k porozumění Číně jako čínskou zahradu. Ta se totiž nespokojuje s jednou podobou, s jedním druhem iluze jako třeba anglický park. Myslíte si, že ji vidíte, ale stačí kus popojít, a nabídne jinou perspektivu. Ekonomická síla je také jen jednou z charakteristik současné Číny. Osmdesátimilionová komunistická strana si podle Callicka zřejmě osvojila smysl pro adaptaci a zároveň schopnost vnitřní sebekontroly jako žádná jiná partaj. Je to elitní organizace svého druhu, nejsilnější na světě, mocnější než Vatikán, která dbá na to, aby jednotlivec chápal smysl celku. Tohle jsou samozřejmě obecné věty, ale Callick je ve své knize dokládá příběhy a fakty. Je možné, že v centralizované Číně existuje nějaká obdoba občanské společnosti? Podle Střediska inovací čínské vlády na Pekingské univerzitě existuje zhruba 700 000 registrovaných občanských sdružení a dalších téměř dva a půl miliónu bez úředního povolení. Velmi zajímavá je také kapitola o konfucianismu. Ten se podle všech příznaků v čínské společnosti pomalu, ale jistě obnovuje a jakoby prorůstal do Maova odkazu za souběžného rozmachu nového čínského nacionalismu. A ještě příznačný ilustrativní detail: nový Peking a olympijskou zónu významně urbanisticky spoluutvářel Albert Speer, syn Hitlerova oblíbeného architekta, který po roce 1942 jako ministr zbrojního průmyslu vyšponoval produktivitu fabrik třetí říše na maximum.

Knihu Rowana Callicka Čas strany aneb kdo a jak řídí Čínu vydalo nakladatelství Mladá fronta v překladu Pavla Vereše.

Callickovu filosoficko-politologickou knihu doplňuje reportážní pohled na Čínu nazvaný Made in Čína s podtitulem Pohled do zákulisí čínské velkovýroby. Napsal ji Američan Paul Midler, který se v Číně živí třicet let jako průvodce amerických zájemců o čínské zboží, tedy jako prostředník a nájemný agent. Jeho kniha je řadou historek o tom, jak se dovozci čínského zboží nechali když ne napálit, tedy přinejmenším vodit za nos. Typickým příkladem je předvádění výrobků. Američan chce kupovat nějak výrobek. Čínský podnik ho nevyrábí, ale tvrdí, že ano. Jak ho předvede? Koupí ho v Americe a vydává ho za svůj. Když je obchod dohodnut, teprve v té chvíli začíná zařizovat výrobu kopie. Jiný trik: dohodnutá výroba zboží je plněna v žádoucí kvalitě. Jenže ta se postupně snižuje a dovozce na to přijde až při nějakém průšvihu. Například pneumatiky: nejdřív srovnatelné, postupně se změní v gumy, které se záhy rozpadají. Do třetice hra s cenou. Dovozce košil na ně chtěl lepší knoflíky. Čínská továrna sdělila, že může nabídnout knoflíky za 5 centů. Dovozce souhlasil. Na faktuře pak našel cenu knoflíků o 5 centů vyšší, tedy cena starých + cena nových. Když se na to dovozce zeptal, výrobce předvedl dokonale nechápavého, tedy že neví, o čem je řeč.

Knihu Paula Midlera Made in Čína jako praktickou učebnici obchodu pro všechny, kdo chtějí obchodovat s Čínou, vydalo nakladatelství Práh v překladu Ondřeje Horeckého.

K pohledům na Rusko a Čínu připojím malou domů v podobě pohledu cizince na Čechy. Tím pozorovatelem je Mikael Gwilou, Francouz, který dlouhá léta žije v Praze a pokouší se Čechům porozumět. Nejprve na téma národ napsal francouzský text, který odložil. Jenže realita ho donutila sáhnout do šuplíku a s Denisem Molčanovem vytvořili českou verzi. Molčanov text nejen přeložil, ale také adaptoval, jak se říká v předmluvě. A tak vznikla knížka Češi, polibte mě…

Češi, polibte mě… je zvláštní esej psaný jako rozhovory a debaty. Kanaďan Arthur a Češka Tereza spolu v knize žijí a probírají, někdy s Tereziným dědou, co to jsou Češi. Srovnávají, uvažují, hledají. Ovšem jsou to intelektuálové a tak se to tu hemží odkazy, kdeco se zpochybňuje, ale také potvrzuje. Třeba Švejk je oceněn ne pro předstírané blbství, ale proto, že tím blbstvím odhalil pravou podobu světa. Francouz to říká takhle: On se tváří jako pitomec jenom proto, aby lépe poukázal na blbost lidství jako takového. Hašek totiž má, na rozdíl od Kafky, obecný ideál a bojuje za něj. Jenže tenhle chvályhodný rozměr nám uniká, protože blbost je v tom textu tak přehnaná, že je až snesitelná: hrdinství zmizelo za slovy.

Knížku Mikaela Gwiloua a Denise Molčanova Češi, polibte mě… vydalo nakladatelství Dybbuk.

Hašek se Švejkem se objevují i v knize Pavla Baršy Cesty k emancipaci. Pavel Barša je politolog a filosof liberální orientace, ovšem liberalismu sociálně odpovědného. Emancipace patří k jeho hlavním tématům a kniha esejů je věnována třem směrům emancipace: existenciální revoltě, politické revoluci a občanskému jednání. Ta poslední je klíčová. V úvaze o Švejkovi se Barša hlásí ke Karlu Kosíkovi a důrazu na smích, který osvobozuje.

K aktuálním tématům má nejblíže krátká glosa Od charity k solidaritě. Barša tyto pojmy důsledně odlišuje, charitu odkazuje do intimní, soukromé sféry, kdežto solidarita patří do veřejného prostoru, do politiky. Cesty k emancipaci jsou pochopitelně náročným čtením, pokoušejí se ovšem hledat odpovědi na závažné otázky, bez jejichž zodpovídání se euroatlantická civilizace neobejde, pokud chce obstát, přežít.

Úvahy Pavla Baršy Cesty k emancipaci vydalo nakladatelství Academia.