Styl odpovídá mluvenému projevu: věty jsou často neukončené a nedořečené, začínají zprostředka, což je graficky vyznačeno trojtečkou, v tomto případě funkční. Nestává se rušivým elementem, jak tomu mnohdy bývá, ale signalizuje nejen nutnost odmlčet se, což bývá navíc autorkou doslovně řečeno (mlčí), ale zároveň odkazuje k paměti, k níž zapomínání neodmyslitelně patří. Styl v tu chvíli koresponduje s fragmentárností vzpomínek: Kvůli básníkům praskaly stadiony ve švech. Jízdní policie dohlížela. Slovo tehdy bylo čin. Vystoupit na schůzi a říct pravdu byl čin, protože to bylo nebezpečné. Vyjít na náměstí… To byl takový odvaz, takový adrenalin, takové ulehčení. Slovo mělo velikou sílu, dala se jimi vyjádřit spousta věcí… Dnes už je to nemyslitelné, dnes je potřeba něco udělat, ne jenom říct. Říkat si můžete absolutně cokoli, slovo však už nemá vůbec žádnou moc. Chtěli bychom věřit, ale nejsme toho schopni. Všichni na všechny kašlou a budoucnost je na pytel. My jsme to takhle neměli… Kdepak! Náš život byl básně a zas básně, slova a slova… Rovina stylistická – připomínající mozaiku – tak odpovídá vyšší tematické rovině, kde se jednotlivé výpovědi spojují v mnohohlasí, v němž rezonuje smysl celku.
 

Žánrové rozpaky

V pokusech literárních kritiků přiřadit Dobu z druhé ruky ke konkrétnímu žánru jsou cítit jisté rozpaky. Zpravidla knihu označují za „román hlasů“, což je spíš elegantní metafora, která nepostihne celek. Jistě, že kniha vykazuje rysy románu, spíš se ale blíží kronice. Napovídá tomu i chronologické uspořádání jednotlivých rozhovorů, ve kterých čtenář prochází celé 20. století – od druhé světové války přes 90. léta až k nejmladší generaci dnešních dvacátníků. Především se však kniha vzpírá žánru románu tím, že neodpovídá na otázky, které téma klade. Nenabízí vyústění, nastíní pouze různé úhly pohledu na jeden moment (jeden z rozhovorů je veden se dvěma ženami – jedna byla členkou komunistické strany, druhá byla celý život antikomunistka), interpretace dalšího směřování, stejně jako konkrétního dějinného momentu, je však ponechána zcela v moci čtenáře.

Kniha navíc osciluje na hranici fikce a dokumentu, respektive fikčního a aktuálního světa. Oba se vzájemně prostupují, je mnohdy těžko rozpoznatelné, co je skutečně zaznamenaná výpověď a kde dochází k zásahu Alexijevičové, už jenom proto, že je všechno psané spisovným jazykem, který neodpovídá běžné mluvě. Rozhodně si tak čtenář nikdy nemůže být jistý mírou stylizace, kterou mohla autorka při redigování a přepisování jednotlivých rozhovorů vnést do primárního záznamu. Na druhou stranu je přepis orálního záznamu do spisovného jazyka běžný novinářský postup. Autorka si je nástrah takového „překladu“ vědoma, v jedné z jejích přímých poznámek najdeme tato slova: Ani jsem si hned neuvědomila, že mám zapnout diktafon, abych nepropásla právě ten okamžik přechodu života, pouhého života v literaturu, který si vždycky hlídám; zaslechnu jej v jakýchkoliv rozhovorech, v soukromých i veřejných, jenže občas přestávám být ostražitá a ten „kousek literatury“ se může zablýsknout kdekoli, leckdy i tam, kde jsme ho čekali nejméně. Důkaz, že vystavení člověka mezní situaci může dát vzniknout živému slovu, beletrii. Tak jak se tomu napříč 20. stoletím stalo mnohokrát. Vlastní zkušenost, moment autobiografičnosti, se přetavuje ve všeobecně platnou výpověď: Copak je realita pro umělce něco, kam by nesměl vstoupit? Je to stejně svobodný svět.
 

Hledá se uklízečka s vysokoškolským titulem

Jednotlivá vyprávění zarazí mírou intimity, hloubkou, do níž jsou jednotliví pamětníci ochotni sestoupit – výpověď matky, jejíž syn neunesl proměnu společnosti na počátku 90. let a zabil se, výpověď člověka, který pracoval v lágru jako bachař, vzpomínky mladíka z vojny, záznamy vzdělaných přistěhovalců, kteří jsou odkázáni dělat práci, kterou Rusové odmítají. Vyprávějí své malé příběhy, které se rýsují na pozadí velkých dějin, jsou jejich nutnou součástí – a před čtenářem se postupně skládá obraz současného postsovětského člověka. Je o to působivější, když si uvědomíme, nakolik jsou některá východiska, momenty společné pro celý východní blok, protože právě zde se studenti a profesoři měnili na uklízečky, topiče a číšníky.

K pochopení dnešního Ruska, ale i celého bývalého sovětského bloku je Doba z druhé ruky jedním z nejdůležitějších dokumentů. Alexijevičová dokáže postihnout zlomové momenty, v nichž docházelo k proměně člověka a v nichž se mnozí začali ptát, co přesně znamená lidství, intelekt, víra, láska, duše a národ. Aniž by chtěli, svými příběhy se tyto pojmy snaží znovu definovat a ve chvíli, kdy jim docházejí slova, citují spisovatele a básníky. Napříč celou knihou tak několikrát promluví Solženicyn, Cvetajevová, Brodskij, Dostojevskij, Puškin i Tolstoj. Jejich slova mnohdy dostávají ráz obžaloby posledních několika let, neboť ti, co je žijí, sdílejí pocit, že došli na hranici snesitelnosti. A tak volají po inteligenci, která selhala, která fungovala v undergroundu, ale najednou se stáhla, jako by nebyla potřeba. Alexijevičová odhaluje mnohé mechanismy dnešní doby, a její knihu tak lze s užitkem číst i jako sociologický průzkum namířený do současnosti, nad kterým visí nespočet krajně nepříjemných otázek.

Barbora Čiháková, psáno pro Literární baštu Dobré češtiny