Knižní pól 21. 11. 2015

Islám se stává stále více součástí českých veřejných i soukromých debat, ale příliš často s velmi skromnou znalostí věci. Podle toho pak takové diskuse či vystoupení vypadají. Nakladatelství Academia vydalo další dvě knihy, které osvětlují svět pro nás neznámý a často proto nepochopitelný.

Pavel Ťupek patří k čerstvé generaci českých arabistů a v roce 2003 se mu podařilo absolvovat něco naprosto neobvyklého – stipendijní pobyt v saúdskoarabském Rijádu. A měl štěstí dvakrát, protože na tamní prostředí nebyl sám, ale vydal se tam s kolegou Ondřejem Beránkem.  V úvodu své studie Salafitský islám Pavel Ťupek píše, že to byl problém hlavně pro místní studenty. Ti nevěděli, jak se ke dvěma nevěřícím chovat, protože – diplomaticky řečeno – jsou vychováváni, že od nemuslimů je třeba se vzdalovat. A univerzita zřejmě proto také dvěma bezvěrcům pro jistotu vyhradila k bydlení celé kolejní křídlo.

V pojednání Salafitský islám píše Pavel Ťupek o historických kořenech tohoto islámského směru a zejména na příkladu Saúdské Arábie ukazuje, co znamená v praxi a jak se vyvíjí dnes. Jde totiž o radikálně tradicionalistickou větev, z níž kromě jiných vyrůstá wahhábismus, ne bezdůvodně považovaný za základní ideologii radikálních islamistů. Připomínám, že islám a islamismus označují dvě odlišné věci. Islám je monoteistické náboženství podobně jako judaismus a křesťanství. Islamismus je pojem, pod nějž patří politické ideologie, které se na islám odvolávají jako na základ politiky i práva, v krajní podobě usilují o likvidaci nemuslimského vlivu. Pavel Ťupek v publikaci Salafitský islám velmi podrobně dokládá, jak složitý je islámský svět, a z jeho výkladu lze vyčíst, že vůči vnějším zásahům je a bude islámský svět velmi odolný. Potvrzuje tak, že s džihádisty si v prvé řadě musí poradit sami muslimové.

Druhou, pro praktickou orientaci v současném světě ještě závažnější knihou je politologická monografie renomovaného arabisty Miloše Mendela Arabské jaro s podtitulem Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě.

Miloš Mendel jednoznačně definuje americké a evropské angažmá v muslimských zemích jako problematické. Dnešní Irák, Afghánistán i Libye jsou výsledkem nepodařeného vývozu demokracie a jsou zároveň svědectvím o tom, že takový export ani jiný tlak nejenže nefungují, ale způsobují destrukci. Mendel ovšem jen nekonstatuje tyto už známé skutečnosti, ale vysvětluje příčiny pohybu v muslimském světě. Ten vychází z více zdrojů. V popředí a viditelný je odpor proti obvykle autoritářskému vládnutí, ale jeho cílem není demokratické uspořádání podle euroamerického vzoru. Spíš naopak – cílem je renesance islámské tradice. Mendel tomu říká islamizace zdola a soudí, že jde o široký proud postihující všechny islámské země, o neřízenou spontánní vlnu, která se napájí z politických, ekonomických a sociálních potíží. Jinak řečeno: to, že hybateli protestů jsou mladí lidé s mobily a facebookem, neznamená, že jde o demokratickou nebo dokonce sekulární a liberální revoluci v našem smyslu. Miloš Mendel je přesvědčen, že islámský svět se dostal do očekávatelné fundamentalistické fáze a zásahy z vnějšku jen zatápějí pod kotlem.

Aby nedošlo k mýlce: Miloš Mendel se ve své knize Arabské jaro nevěnuje migrační vlně, natož co si s ní počít. Ale velmi přehledně píše o tom, jak to v zemích, odkud ta vlna přichází, vypadá a co se tam děje.

S další knížkou to trochu otočím. Nejdřív přečtu minihistorku:

„Když jsem byl profesor, vnímal jsem dějiny povětšinou jako proces řízený neosobními silami,“ svěřil se Henry Kissinger v sedmdesátých letech reportérům během jedné ze svých kyvadlových misí na Blízký východ. „Když ale vidíte věci v reálu, zjistíte, že na jednotlivých lidech záleží.“ Tady končí Kissinger a autor pokračuje: S inovacemi v digitálním věku se to má jako s mírovými snahami na Blízkém východě, do hry vstupují rozmanité osobní a kulturní síly…

Tohle píše v úvodu své nové knihy Inovátoři Walter Isaacson, kterého můžete znát jako autora veleúspěšného životopisu Steva Jobse. Dialektika je občas vysmívaným fenoménem, ale znovu a znovu se hlásí o slovo. V knize o historii počítačového světa se Isaacson připomenutím Blízkého východu dotýká podobného problému, jaký je dnes v přístupu k islámu – totiž k pochopení se potřebujete dívat oběma očima, jedním okem nerozeznáte hloubku. Digitální svět se zdá být královstvím matematiky a fyziky, ale Isaacson s odkazem na Jobse tvrdí, že dobré technologie mohou vznikat jen ruku v ruce s uměním a humanitními vědami.

Isaacsonova kniha Inovátoři začíná s dějinami digitálního světa u dcery básníka Byrona Ady, známé pod pozdějším hraběcím jménem jako lady Lovelace nebo též hraběnka z Lovelace. V roce 1843 publikovala tato tehdy sedmadvacetiletá šlechtična vzdělaná v matematice své Poznámky k Babbageovu analytickému stroji, které jsou považovány za první teoreticky zdůvodněnou vizi počítače. Jenže to bylo tenkrát všechno. I stroj Charlese Babbage upadl v zapomnění a trvalo víc než čtyřicet roků, než se zaměstnanec amerického Úřadu pro sčítání lidu Herman Hollerith naštval, že jde počítání pomalu – trvalo tehdy osm let – a vymyslel stroj s děrnými štítky. Z jeho firmy pak v roce 1924 povstala IBM, ale to zbývala k prvním skutečným počítačům v dnešním smyslu ještě pořád dlouhá cesta.

Isaacson uvádí klíčové vývojáře, ale podtrhuje, že počítačový svět je charakteristický spoluprací a týmovým přístupem. Vývoj se rozběhl tak rychle hlavně proto, že se stal štafetou. V té sprinterské, jak možná víte, je výsledný čas kratší, než součet nejrychlejších samostatných běhů, protože odpadá zdržení na startu. Isaacson popisuje souvislosti a osobní, časovou i místopisnou podmíněnost řady důležitých objevů. A v nečekaném momentu dojde i na ono humanitní pozadí. Nejbližším kamarádem a také spolupracovníkem Billa Gatese ještě na střední škole v Lakeside byl Kent Evans. Ten se v roce 1972 zabil na horolezeckém výletě. Smuteční mši za něj sloužil lakesidský učitel výtvarné výchovy a zároveň unitářský pastor, který se jmenoval Robert Fulghum.

Knihu Waltera Isaacsona o historii počítačů a sítě Inovátoři vydalo nakladatelství práh v překladu Jiřího Petrů a Daniely Reischlové.

Na špici současného čtenářského a pochopitelně tedy i autorského zájmu jsou thrillery a detektivky. Kdysi oblíbený psychologický román je dnes spíš výjimkou potvrzující pravidlo. Když ho ale někdo dokáže napsat právě v podobě thrilleru, jako to umí nizozemský spisovatel Herman Koch, může z něj být také bestseller. Před dvěma lety jsem si s požitkem přečetl překlad Kochova románu Večeře o tom, jaká hrůza se může skrývat pod pokličkou téměř vzorné střední třídy. Další román se jmenuje Letní dům s bazénem a Koch v něm opět dokáže vyvolávat napětí skoro každou následující větou.

Oč jde. Příběh vypráví rodinný lékař, který si vybudoval dobrou klientelu z uměleckých kruhů. K umění však vztah nemá a umělci pohrdá, nepřátelí se s nimi. Svůj odstup však přece jen poruší a je za to potrestán skoro jak v antickém dramatu. Koch umí ten příběh velmi dobře podat. Lékař je velmi inteligentní a dovede být vtipný, jenže jeho vtipnost je zlá, vypočítává – tenhle doktor je úplným opakem toho, co bychom si jako rodinného lékaře představovali. Je to do sebe zahleděný egoman, který má rád jen své dvě krásné dcery. Podobně jako ve zmíněném románu Večeře dokáže Herman Koch i tady napínat strunu napětí k prasknutí: na každé stránce čekáte, co se stane, podobně jako to ve filmu uměl s každým záběrem Alfred Hitchcock.

Psychothriller Hermana Kocha s téměř idylickým názvem Letní dům s bazénem vydalo nakladatelství Barrister & Principal v překladu Magdy de Bruin Hüblové.