Knižní pól 9. 1. 2015

Jedna z prvních domácích zpráv letošního roku byla ze středních Čech. 1. ledna se vojenský újezd Brdy spolu s několika přilehlými přírodními parky stal chráněnou krajinnou oblastí. Celkem téměř pětatřicet tisíc hektarů, z toho asi třicet tisíc hektarů lesů. První nápady a návrhy, jak s Brdy a jejich přírodním bohatstvím po změně režimu naložit, se objevily už v devadesátých letech, ale teprve od roku 2005 se dá mluvit o postupném zrání představ. V tom roce vyšla také kniha Střední Brdy, kterou s kolektivem autorů sepsal pro ministerstva zemědělství a životního prostředí Václav Cílek. Doporučili pro brdskou přírodu ochranný statut. Po deseti letech, krátce před koncem loňského roku a tedy jakoby na uvítanou nové CHKO, vyšla publikace podobného názvu Střední Brdy – hory uprostřed Čech. I za touto publikací je Václav Cílek a s ním sedm dalších autorů, vyjmenovat zaslouží všichni: Pavel Mudra, Zdeňka Sůvová, Karel Žák, Rudolf Šimek, Jan Rohovec, Radek Mikuláš a doyen českých přírodovědců Vojen Ložek. Kniha je plná fotografií, ale osobitou tvář jí dala svými ilustracemi především Renáta Fučíková.

V knize Střední Brdy – hory uprostřed Čech najdete trojí putování. První je geologické, druhé provádí brdskou florou a faunou a třetí jde stopami lidí. S člověkem je však spojeno i vyprávění o neživé i živé přírodě v prvních dvou částech, protože Brdy jsou historicky mimořádně člověkem ovlivněné, i když v nich dnes na lidská obydlí prakticky nenarazíte. Jediný příklad: železná ruda se tu dobývala už v pravěku a v Jincích se dokonce dodnes zachovala dřevouhelná pec Barbora z počátku 19. století. Brdy jsou lákavým cílem pro vyznavače pravěké turistiky, ale jsou malým rájem i pro botaniky a mineralogy. A ovšem je nutné při návštěvě respektovat zdejšího lesů pána Fabiána.

Publikace Střední Brdy – hory uprostřed Čech je překvapivě ukotvená literárně. Najdete v ní množství citací především z pera spisovatele Rudolfa Richarda Hofmeistera z Rožmitálu – žil v letech 1868 až 1934 a je jedním z objevů knihy. A jako výraz úcty za celoživotní dílo věnovali autoři svou práci Janu Čákovi, největšímu popularizátorovi Brd.

Střední Brdy – hory uprostřed Čech vydalo s podporou Středočeského kraje nakladatelství Dokořán. Pokud se chcete na výlet do brdské CHKO vypravit, najdete v knize, co můžete ve středočeských horách očekávat.

Jiného pozoruhodného průvodce vydalo nakladatelství Paseka. Jmenuje se Urbex.cz. Krása zániku. Je to už druhá česká publikace o fenoménu, který se etabloval asi před dvaceti lety, i když za jeho první spontánní projev je označována akce jedenašedesátiletého Philiberta Aspairta z roku 1793, tedy čtyři roky po francouzské revoluci. Aspairt se vydal na průzkum pařížských katakomb a ztratil se, jeho ostatky našli až po jedenácti letech nedaleko bulváru Saint Michel. Samozřejmě v podzemí. Má tam hrob a pamětní desku.

Urbex je zkratka z anglických slov urban exploration, tedy městský průzkum. Urbexáci hledají, prozkoumávají a dokumentují opuštěné domy, továrny a další objekty. Víc najdete na českých webových stránkách, které daly knize jméno – tedy Urbex.cz.

Autory knihy jsou dva ze tří provozovatelů webových stránek, redaktorka Katka Havlíková a fotograf vystupující pod jménem DiverZant. V publikaci Urbex.cz dokumentují 18 objektů rozesetých po Česku. K fotografiím připojují někdy více, někdy méně poetickou historii. Kde se objekt nachází, jen napovídají. To je totiž zásada urbexu: i když své průzkumy zveřejňují, nechtějí až příliš usnadňovat cestu vandalům a zlodějům. Některé z těch chátrajících budov mají ještě šanci na nový život – jednu z nich snad můžu odtajnit. Tuhle naději prý má mariánskolázeňský hotel King of England. Kdo znáte Mariánky, možná si vzpomenete na jednu z dominant, veliký žlutý dům nad kostelem.

V knize Urbex.cz je jako zvláštní kapitola ještě uvedena pětice zahraničních lokalit. Za nejzajímavější z nich považuji bývalý švédský autobazar s tisícovkou aut. Také snímky veteránů, jimiž prorůstá vegetace, nabízejí stejně jako třeba opuštěné paláce v abcházském letovisku Gagra dystopickou alternativu světa,
z něhož zmizeli lidé.

Zmínil jsem, že Urbex.cz. Krása zániku je už druhou českou knihou o urbexu. Ta první vyšla o rok dříve v nakladatelství Grada, jmenuje se podobně, jenom bez cz, tedy Urbex, a s Kateřinou Havlíkovou je spoluautorkou Barbora Faiglová. Nejsem si ale jistý, jestli je tahle starší knížka v nějakém knihkupectví ještě ke koupi.

Průvodcem literárním nebo přesněji průvodcem literaturou a uměním je mimořádně objemný svazek publicistiky básníka Petra Krále pojmenovaný trochu provokativně Vlastizrady.

Král v úvodu název Vlastizrady vysvětluje jednak svou rozkročeností mezi českým prostředím a téměř čtyřicetiletou exilovou zkušeností, jednak svým polemickým nastavením, které v Česku postrádá. V obou smyslech to platí: Petr Král je na české poměry vášnivý diskutér a léta prožitá ve Francii nepochybně vložila do jeho vyjadřování řečnický esprit, který v českých médiích těžko hledá odpovídajícího partnera. Potvrzuje tak obecnější poznatek o tom, co českým debatám v uměleckém provozu obvykle chybí – nebojácnost, přímost, nadhled a zápal. Ukázalo se to například v Královu angažmá v debatách s literárním vědcem Jiřím Trávníčkem o smyslu literatury, které v roce 2009 vyústily do neobvyklé události: v posluchárně Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se Král s Trávníčkem utkal ve veřejné diskusi. Ta tenkrát potvrdila Královu skepsi, Trávníčkovo zjednodušené, příběhové pojetí literatury vyhovělo – aspoň to tak vypadalo – studentům víc než celistvější Královy nároky. Ty přitom nejsou zas tak složité, poslechněte si třeba tuhle větu: Smyslem literární tvorby je především tvůrčí objev, to jest nový pohled na svět a odhalení nových souvislostí mezi jevy; tedy objev nikoli v řádu informace, ale v řádu snění, vůči kterému i jiné aspekty textu – myšlenka, příběh nebo osobní vyznání – jsou pouze dílčí. Král tehdy bojoval, a bojuje pořád, za fantazii a imaginaci. A v tom je, řekl bych, jeho největší vlastizrádnost. Současná česká literatura by takových vlastizrádců potřebovala víc. O účetní, kteří sledují prodeje, nouze není.

Recenze, glosy, úvahy a polemiky Petr Krále Vlastizrady vydalo nakladatelství Torst.

Návrat slova vlastenectví do českého slovníku může mít dvojí podobu – buď bude pro něco, nebo jen proti něčemu. Dějiny nabízejí dostatek příkladů, kam který přístup spěje a že smysl má pouze vlastenectví pro něco. Taková byla i historie československých legií za první světové války a úspěch komiksu Zdeňka Ležáka a Michala Kociána Stopa legionáře, který vydalo předloni Argo, ukazuje, že koncepce PRO je přitažlivá i pro čtenáře mladší a nejmladší. Ležák s Kociánem, znovu v nakladatelství Argo, navazují na první knihu Stopou legionáře II. Tu ale vymysleli trochu jinak – jako portréty dvaceti významných legionářů. Každý z nich je představen životopisem a krátkým vylíčením epizody či epizod, které se odehrají na čtyřech komiksových stranách. Přísně vzato je Stopa legionáře II křížencem populárně naučné publikace a komiksu, ale pro účel, tedy oživení historických znalostí, to byl dobrý nápad. Druhá kniha je i čtením pro dospělé. Mezi dvaceti legionáři jsou samozřejmě ti nejznámější generálové, Ludvík Svoboda a Jan Syrový, ale také hlavní plánovač Heydrichova konce, pozdější zpravodajec František Moravec nebo sochař Otto Gutfreund. Ležák s Kociánem zařadili do své malé galerie další generály, Píku, Kutlvašra, Ingra, ale také Jana Čapka, který padl na smutně proslulé řece Piavě při prvním nasazení svého pluku. Čapek byl totiž jedním z hlavních organizátorů italských legií, ale důstojnickou hodnost odmítl a šel na frontu dobrovolně jako vojín. Komiks Stopa legionáře znovuobjevuje, co se zdálo ztracené – smysl pro čest a pro zdánlivě archaickou věc, které se česky říká vlast.