Knižní pól 13. 2. 2016

Z Prahy do Brna po dálnici

je tak daleko

jako napříč přes San Salvador

i stejné hvězdy nad hlavou tam jsou a stejné meteory

zpívá v písni Meteory Oldřich Janota. Celý text najdete v knížce Kytaru s palmou. Oldřich Janota je muzikant tichého, poetického hlasu, básník, který si všímá věcí za prvním povrchním pohledem, básník pocitů a tušení. Svazek Kytaru s palmou je sebraným dílem a vyšel nedávno v nakladatelství Torst.

Janotovy citované verše by se hodily jako motto ke knize Jiřího Sádla Praha a Brno. Jiří Sádlo je přírodovědec, přesněji geobotanik, ale již delší dobu s přesahem k filosofii podobně jako jeho kolegové Václav Cílek nebo Stanislav Komárek.

Knížka Praha a Brno spojuje dva nezvyklé žánry – cestopis a esej. Pořadí v knize je opačné: nejdřív se se Sádlem projdete několika brněnskými lokalitami, jen krátce, asi jako kdybyste do Brna přijeli ráno, na den, prošli se tam, a večerním busem či vlakem namířili do Prahy. A tam už je to na dny a týdny procházek. Sádlo je inspirován Ripellinem a jeho Magickou Prahou, a také Meyrinkovým Golemem. Nejvíc ale vlastním respektem k nezdolné přírodě, kterou vidí žít v Praze v dlažebních spárách, trhlinách a zákoutích. Během jediné cesty autobusem napříč městem vyjmenuje desítku míst, kde kvetou divoké astry, uctívá pajasan, který tituluje jako palmu velkoměsta. Mnohokrát se vrací ke vztahu příroda versus kultura, definici má překvapivě jednoduchou, hranici vymezují například dveře bufetu u stanice metra Opatov: Kultura je, když tam není příroda. A tak je to s celým městem, a to je právě ta kultura.

Jiří Sádlo je vyznavač přirozenosti a nepřizpůsobivost, neposlušnost je mu zárukou života. Poslechněte si proč: Čeho se tady v těchto textech zvlášť zastávám, je vše nízké, nediferencované, neúčinné, nepodstatné, bezvýznamné, bezcenné, podřadné. Je to odpad i tmel i podstata světa. Chová to v sobě noblesu, diferenciaci, účinnost, význam, hodnotu, řád. Podstata světa, jako svíčka je podstata plamene. Nejde o lítost, nejde o nostalgii – co bylo, je pryč. Nic proti změnám. Ale strašná je představa, že by se město mělo normalizovat vyhnáním nebo převýchovou všeho toho nepodstatného. Strašná je dnešní ambice těch nahoře město uklidit a čistkami převrátit v kasárna high funny zábavy, ve výběh pro ně: pro povolné stádo ekonomických dravců. Strašná je jejich víra, že až tu spodinu vymetou, zůstane tvrdá samonosná konstrukce úspěšných a kvalitních vrstev, a pokud z ní ještě něco popadá dolů, budou to jistě ti nekvalitní a zase se to… uklidí. Nejde o to, že je to normalizace a ujařmení; svobodu mám za vylhaný nesmysl a nikdy jsem na ni nevěřil. Nejde o to, že ta spodina je obnovitelný zdroj, že odpad je dobrý byznys… Jde o to, že takový svět nebude nikdy pořádně fungovat, ani když si nás dočasně převychováte do své hnědácké estetiky čistých tvarů a jednoduchých schémat…

Podobně se Jiří Sádlo dívá na sídliště. Pro něj to nejsou králíkárny, ale s výčepy v někdejších kočárkárnách a s okopávanými předzahrádečkami vesnice nastojato, na balkónech bicykly, petúnie a křeslo pro babičku. Život ubíhá neplánovatelnou cestou plnou zatáček a nečekaných křižovatek.

Jiří Sádlo je prorok permanentní divočiny, která znovu a znovu proráží asfaltem, která se nikdy nevzdá. Připomíná svou dřívější vizi konverze Prahy na přírodu: Po vysídlení by se město už za pár let zazelenalo trávou a semenáčky dřevin, a do pár desítek let by z Prahy byl les s nesourodou partou dřevin (bříza, javory, pajasan, akát) a v tom lese by tiše práchnivěly a padaly budovy.

Eseje Jiřího Sádla Praha a Brno vydalo nakladatelství Kodudek.

Složitější, na rozdíl od Sádlovy přírody společností definovanou a tedy kulturní otázkou se zabývá unikátní sborník nazvaný dnes čím dál diskutovanějším pojmem: Lidská práva. Podtitul si ironicky hraje se znaky, které musím popsat. Písmena poditulu praví: (Ne)smysl české politiky? Jenže ve slově nesmysl je slabika ne uvedena v závorce a ta tři slova končí otazníkem. Kniha úvah osmnácti autorů je pokusem z různých úhlů dát pojmu lidská práva obsah, odkud a proč se vzala a k čemu jsou. Proto ambivalence i ten otazník.

Podnětem ke vzniku knihy byla debata několika filosofů, právníků a politologů na stránkách Salonu, literární přílohy Práva, v druhé polovině roku 2014. Jiří Přibáň s Václavem Bělohradským považovali tuto debatu za natolik významnou, že se ji rozhodli rozšířit a scelit do nějaké ucelenější podoby. Podařilo se jim víc, než původní inspirace slibovala: do knihy přispěli lidé různých názorů, nikoli jen ti, kteří se víceméně shodují. V tomhle ohledu je sborník Lidská práva průkopnickou knihou a pro ilustraci názorového rozpětí alespoň některá další jména: Petr Drulák, Jan Jařab, Roman Joch, Jan Keller, Michal Kopeček, Martin Palouš, Jiří Pehe, Eliška Wagnerová. Záměr vznikl dřív, než do debaty mohla zasáhnout loňská migrační vlna. Přesto nebo právě proto je i pro postoj k ní soubor příspěvků klíčový. Evropa je dnes na lidských právech založena ideově a politicky přinejmenším stejně jako v ekonomické praxi na volném trhu. A je čím dál zřetelnější, že bez společného promyšleného přístupu, bez jasně definované koncepce lidských práv si s migrací neporadí. Sborník Lidská práva je sice drobným, ale velmi cenným příspěvkem k tomu, abychom se v problematice vyznali a nepodléhali kdejakému prohlášení nebo mediálním hrám.

Knížku Lidská práva vydalo nakladatelství SLON.

Současné Evropě nechybí jen dostatečně předvídavá, srozumitelně formulovaná společná lidskoprávní politika. Na velký, postupně narůstající průšvih upozornil před desetiletím rakouský literární vědec a filosof Konrad Paul Liessmann dnes proslulou knihou Teorie nevzdělanosti. Ukázal, proč a kam se propadá evropská vzdělanost, tedy základ úspěchu evropské civilizace. I když se kniha stala ve svém žánru bestsellerem, cesta na tobogánu pokračuje a tak Liessmann přichází s novou, drsnější knihou. Nazval ji Hodina duchů s podtitulem Praxe nevzdělanosti.

Hodina duchů je jedenáct břitkých kapitol o tom, co se ve vzdělanostních systémech dělá špatně. Liessmann vždy začíná větou: To je strašidelné. Poslední kapitola se jmenuje Slzy múz a je věnována jednomu z hlavních torpéd skutečné vzdělanosti: takzvaným kompetencím, které nahrazují vědění. Studenti v hodinách dějepisu na rakouských gymnáziích mají ovládnout třiatřicet – slyšíte dobře: třiatřicet kompetencí, například označovat, vyvracet, diskutovat, kritizovat. Mezi těmi kompetencemi však chybí jedna, kterou ovládala múza dějepisectví Kleió – umění vyprávět. Kleió by u současné rakouské maturity splakala nad výsledkem. Liessmann v celé knize kritizuje stále nepřehlednější reformní kolotoč, který živí sám sebe. V podstatě se dá jeho pohled shrnout do parafráze známého neuctivého hesla: kdo neumí učit, reformuje. Čeští učitelé o tom bohužel už za poslední desetiletí vědí také svoje. Přejme si, aby Liessmannova kniha Hodina duchů pomohla krotit alespoň nejhorlivější domácí školské reformátory. Naléhavou knihu Konrada Paula Liessmanna Hodina duchů vydalo nakladatelství Academia v překladu Milana Váni.

Na závěr alespoň jednu knihu, po které by sáhli i další múzy, snad s výjimkou patronky tance Terpsichoré. Nakladatelství Listen vydává v edici Česká povídka tematické miniantologie. Zatím poslední jsou Nové povídky o ženách. Hned dvěma přispěl Michal Viewegh, dalšími příběhy Petra Soukupová, Alice Nellis, Jaroslav Rudiš, Josef Moník, Irena Hejdová, Dora Čechova, Marek Epstein a Lidmila Kábrtová. Říká se, že povídky se v Česku moc nečtou, ale právě tahle edice to spolehlivě vyvrací. Edice Česká povídka souborem Nové povídky o ženách totiž míří k úctyhodnému padesátému svazku.