Scénář příběhu je poměrně klasický – dobrý policajt (Jerúldelger) vyšetřuje špatnými, čti brutálními, metodami. Obnáší to bití svědků a zastrašování, dokonce postřelení jednoho z podezřelých poté, co ho vyprovokoval k útoku. Dlouho mu to procházelo, neb kolegové respektovali osobní trable (smrt dcery) i výborné výsledky. Jenže tak dlouho se chodí se džbánem…. až je ze všech případů odvolán. Odvolání po něm sklouzlo jako voda po mastných vlasech bezdomovce, protože si své případy bere osobně. Zápornou postavu ztělesňuje nadřízený, jenž si nechává říkat Mickey. Je to, opět podle klasického mustru, víceméně neschopný kariéra u něhož se následně se ukáže – opět klasika – že je zapleten do špinavostí, které Jerúldelger vyšetřuje. Například případ zabitých a vykastrovaných Číňanů a neméně mrtvých prostitutek. Ty byly nalezených jinde, než Číňané. Ovšem co u jedněch chybělo, u druhých přebývalo. Spojnicí byly pánské genitálie v nacpané v dámských ústech. Bylo málo klasiky? Tak zapojme do příběhu dceru hlavního hrdiny. Je mučena, fetuje a je zapletena do špinavostí a tedy i do vyšetřování. Vrahové Číňanů se pokusili Sará pomalu uvařit na teplovodním potrubí. To stačí k tomu, aby se se otec a detektiv v jedné osobě pustit do vyšetřování s více než plným nasazením. Stačí vzpomenou na díly Smrtonosné pasti s Brucem Willisem nebo Commando se Arnoldem Schwarzeneggerem. I tady má dcera hlavní postavy nezastupitelnou úlohu. Odkaz na hollywoodské thrillery není krokem stranou, některé scény, jako například bitka a přestřelka v teplovodním kanále, by mezi ně dokonale zapadla. Jen reálie jsou na rozdíl od holywoodských trháků poněkud neamerické. Jurty, mongolská step. A občasná deux ex machina – v příběhu je přece jen příliš mnoho špatně uvěřitelných náhod. Náhodný klučina se chová jako dobře vycvičený policajt, krátký výcvik v klášteře, kde Jerúldelger vyrostl, mu vrátí nejen mimořádné triky z bojového umění, ale i schopnost přežít. V příběhu se zničeho nic objevují mniši a „pomáhají dobru“. Obecně platí, že čím více je v příběhu uvěřitelných reálií, tím lépe. Pomáhá to uvěřitelnosti příběhu. Proto se u zbraní i aut udávají konkrétní typy (ve vyšetřování například hraje svou roli automobil UAZ 452) a u zvířat konkrétní druhy. Jenže u nich si autor „naběhl“. Když Jerúldelger v rámci výslechu hází jednomu ze zadržených do díry v zemi ve které ho shodil, jedovaté hady, je jeden z nich „chřestýš z Gobi“. Ovšem chřestýši nejen že nežijí v mongolské poušti, ale neobývají ani asijský kontinent. Bohužel se ke konci příběhu stává z Jerúldelgera, který ranou pěstí zabije kozu, až nereálný hrdina a ze záporňáků – Korejců – až příliš prvoplánová hovada. Násilníci, opilci, znásilňovači. Tedy postavy nijak důmyslně prokreslené. V aktuálně „napjaté Evropě“, která je v souvislosti s migrací citlivá na zmínky o rasismu či nacionalismu, je národnostní prvoplánovost docela vtipná.

Autor umí vystihnout krásu mongolských zvyků (například přípravu jídla) i krajiny, stejně tak jako bídu „jurtovišť“ na okrajích Ulánbátaru. Sluší se pochválit i plastický popis situací a sloh, který se dobře čte. Postavy jsou předvídatelné a nepřekvapí – záporňák je záporňákem celou dobu a je po zásluze potrestán. Akce běží příjemným tempem, čtenář nemá čas se nudit, ani potřebu přeskakovat stránky. Velmi příjemným závěrečným bonusem je seznam a popis v knize jmenovaných míst a reálií. Autorovou drobnou hrátkou je název kapitoly vždy tvořený její poslední větou. Stejně pečlivě jako „mongolští pastevci sledují Kriminálku Miami“, zřejmě sleduje autor hollywoodské filmy. Bez problémů by se podle knihy dal napsat scénář akční detektivky. A vůbec by nemusel být špatný. Stejně tak, jako kniha.

Patrick Manoukian je francouzský novinář a spisovatel. Vystudoval práva a politologii, později i žurnalistiku, v roce 1987 založil nakladatelství specializované na vydávání knih pro děti a mládež. Po celý život je však především také vášnivý cestovatel a zkušenosti z putování po celém světě dokázal zužitkovat různými způsoby: jako novinář spolupracoval s různými deníky a časopisy, když psal zejména články s cestovatelskou tematikou, založil i vlastní agenturu zaměřenou na vydávání turistických publikací. Dokonalá znalost asijského kontinentu mu posloužila při psaní knihy, která ho proslavila: detektivní román s názvem Jerúldelger vydal pod pseudonymem Ian Manook v roce 2013, letos se svazek dočkal dalšího pokračování pod názvem Divoké časy.

Topi Pigula, pigula.blog.respekt.cz