Knižní pól 5. 3. 2016

Z autorů skandinávských detektivek mi vedle Stiega Larssona sedí nejvíc loni zesnulý Henning Mankell. Larssonův triptych Milénium je ovšem víc thriller než klasická detektivka. Zato Mankellův komisař Wallander z jihošvédského okresního města Ystad se už před lety stal jednou z žánrových ikon. Nakladatelství Host vydalo z tuctu wallanderovských příběhů zatím deset překladů – tím nejčerstvějším je Firewall, v originále vydaný roku 1998.

Ten rok je důležitý. Jak titul Firewall napovídá, ve hře je síť sítí. Dnes by to nebylo nic zvláštního, jenže v té době byl internet teprve na prahu skutečné expanze. V celosvětovém průměru se k internetu v roce 1998 připojovali pouze 3 lidé ze sta, tedy celkem nějakých 180 milionů uživatelů. Pro srovnání, jak dřevní internetová doba to byla: podle odhadu Mezinárodní telekomunikační unie využívá dnes přístup k internetu téměř polovina obyvatel planety, skoro tři a půl miliardy lidí.

Tahle čísla jsem dohledal – na internetu, samozřejmě – proto, abych zdůraznil Mankellovu předvídavost i odvahu. Mankellova odvaha spočívala v tom, že komisaře Wallandera, který už se cítí jako starý pes a zrovna tak se staví k novým kouskům, konfrontoval s počítačovým světem. Předvídavost Mankell osvědčil tím, že už tehdy ve Firewallu ukázal zranitelnost zasíťovaného, digitálního světa. Okresní detektiv Kurt Wallander vystupuje v tom případu jako počítačový negramot. Ale jeho kriminalistický instinkt je silnější a přes všechny možné chyby nakonec tenhle policejní vlk závod s protivníkem vyhraje.

Detektivce je učiněno zadost, ale pak je tu ještě to, co dělá ze skandinávských krimi také dobrou literaturu. Mankell ve Firewallu vystihl dobu přelomu, s Vladislavem Vančurou řečeno konec starých časů. Tehdy, před téměř dvaceti lety, Mankell v detektivce ukazuje změny, které nevratně rozhlodávají staré společenské uspořádání. Tohle je pár Wallanderových sentencí: Švédský právní stát se pomalu mění v zatuchlý sklad, kde se zdi nadouvají nevyřešenými případy… Ze Švédska se stala země, odkud lidi utíkají pryč. Aspoň ti, co můžou. Zůstanou tady takoví, jako jsem já… Celou generaci připravujeme o budoucnost. Tihle mladí lidé chodí do škol, kde se učitelé zoufale a marně snaží ukočírovat příliš velké třídy a snižující se rozpočet. Tihle mladí lidé nezavadí o rozumnou práci. Nejenže je nikdo nepotřebuje, ale cítí se vyloženě na obtíž. Ve své vlastní zemi.

Úspěch skandinávských detektivek, i těch Mankellových, spočívá v tom, že napínavé, řemeslně zručné příběhy jsou zároveň obrazy společnosti a čtenáři v nich nacházejí to, čím sami žijí a co trápí i je.

Detektivku Henninga Mankella Firewall přeložila Helena Stiessová.

Jeden z významných evropských ahasverů 20. století Arthur Koestler je v českém prostředí, co vím, dostatečně známý, ale přeloženy a vyšly zatím jen tři jeho knihy: proslulá Tma o polednách a Zloději v noci, a ještě dávno, v roce 1937, ve Volné myšlence, reportáž Španělsko krvácí. To byl Koestlerův riskantní kousek, vloudil se totiž v roce 1936 do Sevilly, hlavního Frankova stanu, pod falešným krytím britských novin. Když byl odhalen, podařilo se mu utéct, nedal si pokoj a zkusil to znovu. Měl být popraven, ale nakonec ho frankisté vyměnili za své zajaté piloty.

Teď vydala Academia první díl jeho vlastního životopisu Šíp do nebe. Je to vyprávění o letech 1905–1931 a Koestler v něm až sugestivně propojuje vlastní zážitky s událostmi v Maďarsku, Rakousku, Palestině, Německu… Tuhle zpovědní knihu psal Koestler z odstupu, až v roce 1951, a jako neúprosný patolog zkoumá a popisuje kriticky nejen sebe, ale také to, co se v těch prvních třiceti letech 20. století v Evropě dělo. A není to moc veselé čtení, protože připomíná i některé dnešní situace a chování politických elit. Například jak snadno, bez krveprolití, se dostali v Maďarsku v roce 1919 k moci komunisté s Bélou Kunem v čele. Koestler to líčí takhle:

Hrabě Károlyi doufal, že jeho režim podpoří západní demokracie, které pokládal za své politické spojence a pro které riskoval krk, když jim vyhlásil sympatie v době, kdy bylo Maďarsko ještě ve válce. Jeho naděje byly zklamány; bez vnější pomoci a podpory byl nucen odstoupit a udělat místo jediné organizované síle v zemi, která vypadala, že zabrání chaosu. Až někdy o dvacet let později, kdy jsem se s Károlyim spřátelil ve společném exilu, jsem plně pochopil tragický význam oněch dnů, slepotu a nenápadité klopýtání západních demokracií, jež se obrátily zády ke svým liberálním spojencům a jednaly jako bezděčné porodní asistentky moci, která je hodlala zničit. Maďarská komuna v roce 1919 byla přímým důsledkem západní politiky – první příklad modelu, který se měl téměř po celé příští čtvrtstoletí znovu a znovu opakovat.

Z Koestlerova vzpomínání až mrazí, jak to připomíná reakce dnešních západoevropských politiků například na společné vystupování představitelů visegrádské čtyřky. A podobně, když Koestler líčí situaci v Německu po volbách v roce 1930, kdy nacisté posílili o 800 procent. Dobu do vstupu Hitlera do Reichstagu popisuje jako třicet měsíců agonie. Vyklízení pozic je otřesně ohromující. Liberální novináři v židovském tiskovém koncernu Ullstein Verlag v roce 1931 v konkrétním případě kvůli ohrožené přízni veřejnosti kapitulovali a vzdali se svého dlouholetého odmítavého postoje k trestu smrti. Po těch třiceti měsících, píše Koestler, měl Vossische Zeitung – bible německého liberalismu – se svou dřívější podobou společného jen o málo víc než název.

Koestlerův vlastní životopis je inspirací, jak porozumět i dneska sobě a době. Je to zdánlivě jednoduché: nebát se přiznat si všechno v pravé podobě. První svazek autobiografie Arthura Koestlera Šíp do nebe patří k nejvýraznějším titulům nakladatelství Academia v edici Paměť. Přeložila ho Petruška Šustrová.

Koestlerovým vrstevníkem byl novinář Stanislav Budín. Původně se jmenoval Bencion Bať, pocházel z Ukrajiny, přes Polsko přišel v roce 1923 do Prahy a Československo si zvolil za vlast. Záhy vstoupil do komunistické strany a v roce 1934 se stal šéfredaktorem Rudého práva. Jenže měl svou hlavu a tak ve funkci nevydržel ani dva roky, vedení KSČ se totiž mezitím stalo Stalinovou služkou a Budína exemplárně vyloučili i ze strany. Přesto Budín na rozdíl od Koestlera zůstal až do konce života přesvědčeným komunistou. Jeho paměti nazvané Jak to vlastně bylo vyšly celé knižně až v roce 2007. Budínův život však přitáhl novináře a editora Martina Gromana, který svou diplomku po letech rozšířil do podoby knihy Stanislav Budín. Komunista bez legitimace.

Stanislav Budín je zvláštní postavou československé žurnalistiky a jeho portrét dokládá, v jakých propletencích a paradoxech se dějiny odehrávají. Díky Gromanovi se tak dneska skládá Budínův životopis do odpovídajícího celku.

Knihu Martina Gromana Stanislav Budín. Komunista bez legitimace vydal Ústav pro studium totalitních režimů.

Objevnou publikací z dějin československé žurnalistiky je také kniha Přikládáme sekeru ke kořenům lži. Petr Blažek a Radek Schovánek v ní shromáždili projevy programového ředitele Rádia Svobodná Evropa Pavla Tigrida z let 1951–1952. Ty se dochovaly jen díky tomu, že byly až do roku 1989 v Československu přepisovány a pak archivovány jako většina zahraničního rozhlasového vysílání do Československa. Přepisy sloužily nejen Státní bezpečnosti. Byly určeny také jmenovitému okruhu stranických a státních funkcionářů a šéfredaktorům vybraných médií neboli – v tehdejším slovníku – sdělovacích prostředků. Je to další z paradoxů té doby: jen díky těmto monitorům, jak se přepisům také říkalo, se Tigridova rozhlasová vystoupení uchovala. Třicítku rozhlasových projevů Pavla Tigrida z počátku padesátých let Přikládáme sekeru ke kořenům lži vydalo Centrum pro dokumentaci totalitních režimů.