Velkou část totiž tvoří básně Friedricha Hölderlina, perly německé romantické poesie, básníka, s nímž se osud zrovna moc nemazlil, ovšem jeho básně nejen že promlouvají
dodnes – a je zcela zbytečné se snažit spekulovat, nakolik v tom hrálo roli Hölderlinovo psychické ustrojení –, zároveň pro svou sevřenost a někdy i zamlženost,nedopovězenost představují tvrdý překladatelský oříšek. Brousek nebyl prvním, kdo se s Hölderlinem
potýkal, při srovnání s jinými překlady je ovšem jasné, že právě on nejen že svého autora přečetl nejlépe, nejlépe jej také převedl. A to, pěkně prosím, v konkurenci s básníky Janem Zahradníčkem a Ivanem Blatným či zkušeným překladatelem Vladimírem Mikešem – právě
jeho svazek, Světlo lásky, vyšel v roce 1977 poté, co připravovaný Brouskův překlad nemohl díky jeho emigraci vyjít, a dlouho byl považován za ztracený. Naštěstí ne, a pomůžeme-li si Hölderlinovým veršem „Až budeš na konci, nalezneš. / Žádný smrtelník to nepochopí,“
pro Antonína Brouska to bohudíky neplatilo. Ostatně, stačí se podívat na rozbor, jemuž citlivě, s respektem, ale i kritičností podrobil právě několik Blatného překladů... Hölderlin se vydával do končin, které bývají zapovězeny a návrat nebývá zaručen, přinesl odtamtud ovšem verše jako „Proměňuje se navěky vydán napospas / Svoboden v tichém násilí na sobě samém /
Mezi vámi jeden,“ či „A nicotně a prázdně, jak žalářní zeď mi nad šíjí visí / Nebe, břemeno, které mě shýbá k zemi. “Není, jistě, Hölderlin básníkem pro každého, ovšem ponoření se do jeho veršů, přebývání v jeho krajině slibuje zážitek z nejhlubších, totiž, navzdory vší bolesti, pohled k výšinám. „O Nejvyšším pomlčím [...] To poslední však je / Znamení na nebi, které se rýsuje,“ napsal básník, protože: „Od propasti totiž / Počali jsme a vyšli...“ Ve svazku provázeném zasvěcenými studiemi, chronologií Hölderlinova života i ohlasy jeho obdivovatelů,
básnickými i v próze, podrobnými editorskými komentáři, ale i Brouskovou korespondencí s překládanými autory či jejich medailonky najdeme také další překlady: německého básníka Manfreda Petera Heina (1931), Řeka Konstantinose Kavafise (1863–1933) a Rusa Vsevoloda Někrasova (1934–2009), a také výbor z Lodi bláznů Sebastiana Branta (1457–1521), sžíravé kritiky, jejíž osten ovšem zdaleka neotupil čas.Jedna ukázka snad postačí: „V bláznivém reji list a list,/ Za knihou kniha, nač je číst, – / Vše dávno vím, vším jsem si jist!“
Josef Rauvolf, překladatel a publicista