Knižní pól 12. 3. 2016

Kurt Vonnegut Jr. patří k mým nejmilejším autorům. Jeho laskavý sarkasmus se mi zadřel do závitů a funguje tam jako spolehlivý vymetač splínu a jiných smutků. V českých překladech vyšlo už prakticky všechno důležité, co Vonnegut napsal, ale pořád ještě není konec, i když autor sám už devět let píše někde v nebi. Novinkou je české vydání jeho devíti promočních proslovů pod zvolacím názvem No není to krása?

Kurt Vonnegut byl totiž dobrým a proto oblíbeným řečníkem a byl zván na univerzitní promoce. Tuhle roli zvládal Vonnegut podobně jako psaní – čerstvé absolventy škol provázel v duchu svého humanistického přesvědčení. Dá se to shrnout asi takto: Radujte se ze života a nenechte ze sebe dělat blbce. Podělím se s vámi o pár Vonnegutových vět z Rady promujícím ženám, kterou přednesl na Vysoké škole Agnes Scottové v Georgii v květnu roku 1999:

Když vám někdo řekne, že vás miluje, prověřte si to… Doufám, že víte, že televize a počítače nejsou vaši přátelé a že vaše duševní schopnosti nezvyšují o nic víc než výherní automaty. Chtějí po vás jen to, abyste nehybně seděly a nakupovaly všelijaké krámy a hrály na burze, jako by to byla partie blackjacku. Jedině poučení a dobrosrdeční lidé mohou ostatní učit vědomostem, které si navždy zapamatují a zamilují. Počítače a televize to neumějí. Počítač naučí dítě, čím se může stát počítač. Vzdělaný člověk dítě naučí, čím se může stát dítě. Zlí muži chtějí jen vaše těla. Televize a počítače chtějí vaše peníze, což je ještě odpornější. Je to mnohem víc ponižující! Kdybyste měly na vybranou, nepřály byste si, aby se někomu spíš líbilo vaše tělo než vaše peníze?

Název knihy Vonnegutových projevů – No není to krása? – stojí za vysvětlení. Vonnegut říká, že tuhle větu má od svého strýce Alexe, pojišťovacího agenta. Ten prý říkal, že když se nám daří dobře, měli bychom si toho určitě všimnout. Mluvil o zcela obyčejných chvílích, nikoli velkých výhrách. Třeba jako pít citronádu ve stínu stromu, cítit vůni pekárny, chytat ryby nebo poslouchat hudbu, která se line z koncertní síně, když stojíme ve tmě venku, neřkuli dokonce po polibku. Naučil mě, že je důležité si v takových chvílích říct nahlas: „No není to krása?“

Ty nejlepší rady do života od Kurta Vonneguta se dočtete v knížce No není to krása?, kterou vydalo nakladatelství Argo v překladu Pavly Horákové.

Argentinskou literaturu v Česku vytrvale reprezentují především Jorge Luis Borges a Julio Cortázar. Teprve v posledních letech si české děti snad zvykají ještě na jméno Ricardo Liniers, což je autor veselé komiksové série Macanudo, kterou od roku 2010 postupně vydává nakladatelství Meander – loni vyšel už devátý svazek s českými bublinami opět od Markéty Pilátové. Jiná jména argentinské literatury se v Česku objevují obvykle osaměle a jsou to často splátky starších dluhů. Dvě z nich teď splatilo nakladatelství Rubato, když vydalo prózy dvou předních argentinských autorů 20. století.

Prvním je v Česku dosud neuvedený Roberto Arlt a jeho román z roku 1929 Sedm bláznů. Arlt vsadil do reálných kulis Buenos Aires fantaskní tajné společenství, které nechce nic menšího než ovládnout svět. Jak už se v literatuře stává, je tu slovy hlavního organizátora skupiny pozoruhodně vizionářsky předpovězena vzdálená budoucnost. Arlt přeskočil i pozdější argentinské etapy: Vy se domníváte, že budoucí diktatury budou diktaturami vojenské junty? To se mýlíte, pánové. Ve srovnání s průmyslníkem stojí voják za starou belu. Může být jeho nástrojem, to je vše, nic víc. Budoucími diktátory budou králové ropy, oceli a obilí.

Vizi klasika argentinské moderní literatury Robert Arlta Sedm bláznů přeložila Hedvika Tichá.

 Druhým autorem je Antonio di Benedetto a Rubato vydalo druhou knihu jeho takzvané trilogie čekání – po románu Zama je to příběh nazvaný Tišitel z roku 1964. Tahle próza má blízko jak k Borgesovu vidění světa, tak k neúprosně bezmocné atmosféře Zámku Franze Kafky, a nejvíc asi ke Camusově nevyhnutelnosti. Obsesivní vypravěč se pokouší vyhnout hluku, ale tenhle útěk se nedá úspěšně doběhnout. Di Benedettův román Tišitel přeložil Michal Špína.

Argentinu do třetice zastupuje novinka z Arga. Proti předchozím kratším prózám je to monumentální historický román současné hvězdy španělské literatury, v Argentině narozeného Andrése Neumana Cestovatel stoletím.

Román Cestovatel stoletím si koleduje o označení postpostmoderna, ale na škatulkách, jak známo záleží hodně málo. Neuman se rozhodl zachytit 19. století způsobem, jako když točíte krasohledem. Děj umístil do vymyšleného města Wandernburgu někde na hranicích Saska a Pruska. Lokalita a čas jsou důležité pro chování postav a pro rekvizity, mezi něž přijíždí cestovatel Hans, a jako by to byl trochu mimozemšťan. Prolínání různých stylistických i věcných rovin s proměnlivou, jakoby plovoucí realitou připomíná to, co si představujeme pod latinskoamerickým magickým realismem. Jenže jsme přitom pořád v poněkud sešněrovaném Německu v roce 1827, i když Hansovo sblížení s nekonformní Sophií znamená vášeň jak literární, tak erotickou.

Román argentinského Španěla Andrése Neumana Cestovatel stoletím je dílo pro fajnšmekry, ale i pro čtenáře a čtenářky, kteří milují příběhy v historických kulisách. Přeložila ho Jana Novotná.

Znovu mě překvapilo, jaké pozoruhodné texty se neustále vynořují z pozůstalostí a rodinných archivů. Jedním z takových mimořádných objevů jsou vzpomínky Viléma Nečase na všestranného výtvarníka Františka Bílka, které právě vyšly pod názvem Bílek. Svědectví o bratru Františkovi.

Vilém Nečas byl švagrem Františka Bílka, Bílek se oženil s Nečasovou sestrou Bertou. Vilém Nečas napsal své vzpomínky po Bílkově smrti – v letech 1942 až 1943, ale k jejich vydání se už nedostal. Paradoxně se tak nejúplnější svědectví o Františku Bílkovi objevuje na veřejnosti teprve až tři čtvrtě století od jeho smrti. Nečas není samozřejmě žádný objektivní životopisec – ale právě proto je vyprávění o Bílkovi poutavé. Gymnaziální profesor Nečas popisuje nejen takzvaný vnější život, ať už rodinný, nebo pracovní, ale i duchovní zázemí, které právě v Bílkově případě představuje jeden z klíčů k pochopení jeho tvorby.

Vyprávění Viléma Nečase Bílek. Svědectví o bratru Františkovi vydala Společnost Františka Bílka v nakladatelství Malvern.

Pohled do života jiné legendy české kultury představuje objemný svazek 357 dopisů, které si psali Juliana Jirousová s Ivanem Martinem Jirousem v době Jirousova třetího až pátého věznění mezi lety 1977 až 1989. Kniha nese název, jímž Juliana svého muže v dopisech oslovovala: Ahoj můj miláčku. Doplňuje je několik dopisů jejich tehdy malých dcer.

Co možná překvapí, ale co je, když se začtete, největší hodnotou těch dopisů. Jsou o obyčejných věcech, obyčejnými slovy. Oba pisatelé se věnují kdejakým drobnostem, vyprávějí o přátelích a známých, svět komentují zdrženlivě a při četbě zapomenete, že jeden z pisatelů sedí v base. Jako by si psali z města do města – a nejspíš to byla pro vězně ta nedůležitější kotva, která ho držela u života venku a při zdravém rozumu. Jen zřídka Jirous poznamená něco nad rámec všedně důvěrné rodinné korespondence, třeba když sděluje, že napsal latinskou báseň, nebo když se svěřuje se čtenářským zážitkem: …teď jsem si dal Poláčkovy Muže v ofsajdu, křičel jsem u toho nahlas smíchy, až si spolubydlící mysleli, že jsem se zbláznil. Je tam úžasnej humor; vyřiď to Dandovi, jak se mi to líbilo, jako Poláčkova soukmenovce ho to třeba potěší.

Knihu dopisů Juliany a Ivana Jirousových Ahoj můj miláčku k vydání důkladně připravily Daniela Iwashita, Petra Poukarová Klimešová a Marta Kordíková, vydalo ji nakladatelství Torst.