Okamžitě po přečtení několika stránek je nám naprosto jasné, jak moc byl Jacob Böhme (1574-1624) nadán viděním, jež překračovalo jakýkoli rigidní či ortodoxní výklad svatých knih, zároveň nás nepřekvapí, proč měl mezi klérem tak zaryté nepřátele. Ale také, proč měl současně tolik příznivců a nadšených čtenářů. Böhme totiž promlouval řečí, jež sice vycházela z Písma, nebyl však pouhým vykladačem, bible mu sloužila jako základ, jako určitý odrazový můstek k ideám, které rozhodně nešly proti jejímu duchu, ale plynuly s ním a zároveň mu umožňovaly šířeji, a také hlouběji probírat otázky našeho bytí, poznání, vlastně místa ve světě, a také, což nelze pominout, vyznávat se ze své hluboké víry. Jež jej, pravda, klidně mohla přivést na kacířskou hranici, měl však jak zmíněné ochránce, tak i štěstí. Naštěstí.

O Böhmově přetrvávajícím významu hovoří již to, kdo všechno se jím zabýval a nechával inspirovat. Ponechme stranou teology a uveďme pouze dva muže, oba více než hledající: básník Allen Ginsberg a psycholog Carl Gustav Jung, ten o něm psal například v pojednání o mandalách...

Jacob Böhme, původní profesí švec ze Zhořelce, sice tedy nebyl studovaným teologem, tento pouze zdánlivý handicap však zcela nahrazoval svou schopností vnímat nevyřčené, vidět – a také, to vše převést do slov. A ještě jednu všeprostupující charakteristiku je třeba uvést: Böhmovu vskutku hlubokou, zažitou pokoru. Ostatně, jinak by nemohl napsat tato slova: "Milující čtenáři, budeš-li této knížky správně a opravdově užívat, poznáš na sobě jistě užitek, jenž z ní plyne. Před jedním tě však chci varovat: není-li v tobě opravdovost, ponech stranou převzácná Boží jména, jimiž se nejvyšší Svatost nazývá, uvádí se do pohybu a mocně se po ní touží, aby tak v tvé duši nezažehla Boží hněv. Neboť jméno Boží se nesmí brát nadarmo. Tahle knížka patří jen těm, kdo touží po pokání a ve své touze stojí na začátku. Ti poznají, co je to tu za slova a z čeho se zrodila." Slova, jež je dobré vidět šířeji než jako pouhé vyjádření úcty k Bohu.

Byla zmíněna Böhmova inspirativnost a nesvázanost, logicky se tedy nabízí otázka: lze jej číst, aniž by byl čtenář praktikujícím křesťanem, a odsadil se tak od katolického dogmatu? Lze Böhmovy spisy, a tedy i Christosophii čili Cestu ke Kristu, vnímat obecněji, jakožto zprávu o duchovní cestě, jež je společná všem duchovním směrům? Troufám si odpovědět kladně, a jistě by bylo zajímavé srovnání jdoucí jaksi napříč náboženstvími či myšlenkovými systémy, v některých pasážích totiž cítím řešení podobných otázek, jaké byly nastolovány na Východě, a vyloženě mě láká představa rozpravy například čínského taoisty Čuanga-c´ a ševce ze Zhořelce...

A tak třeba v kapitole O nadsmyslovém životě, jež je vlastně rozhovorem žáka s mistrem a začíná žákovou otázkou, čteme:

"Jak dojdu nadsmyslového života, abych viděl Boha a slyšel ho mluvit?"

"Když se dokážeš na okamžik povznést tam, kde nepřebývá žádné stvoření, tehdy uslyšíš, co Bůh říká."

"Je to blízko nebo daleko?"

"Je to v tobě. A dovedeš-li na hodinu ztišit všechno své chtění a myšlení, uslyšíš nevýslovná slova Boží."

"Jak mohu něco slyšet, když umlčím své myšlení a chtění?"

"Jestli staneš v tichosti a umlčíš myšlení a chtění své svojnosti, zjeví se v tobě slyšení, vidění a mluvení věčné, a Bůh bude hledět a naslouchat skrze tebe. Tvé vlastní slyšení, chtění a vidění ti brání spatřit a uslyšet Boha."

Dosaďme si za Boha (křesťané jistě odpustí) poznání, pravdu, energii, světlo, a je – snad, doufejme – jasné, v čem, a proč je Jacob Böhme stále živý. Promlouvající.

Josef Rauvolf, publicista a překladatel