Knižní pól 23. 9. 2017

Mladý argentinský spisovatel Juan Pablo Bertazza, který pobýval v létě v Praze už potřetí, tentokrát na dvouměsíčním rezidenčním tvůrčím pobytu v rámci projektu Praha město literatury, si všimnul řady věcí, které nám, domácím, unikají. Jedna z nich se týkala výročí – Češi si podle něj připomínají především ta, která jsou spojena s porážkami. Přiznám, že mě dostal. Řekněte sami, které události vám z českých dějin naskočí jaksi bezděčně? Neční mezi nimi Lipany, Bílá hora, Mnichov, ruská okupace v srpnu 1968?

S odstupem od té chvíle s Argentincem si říkám, že na tom je dost pravdy a možná s tím souvisí i dnešní podvědomý strach z Evropské unie a řeči o zlém Bruselu. Ale zároveň se rozpomínám, že tyhle submisivní a trochu masochistické příznaky jsou zřejmě na ústupu a napovídá to obliba knih, které se v posledních letech objevují. S nečekaně obrovským zájmem se setkaly komiksy o legionářích a konečně v panteonu národních hrdinů obsazují patřičná místa parašutisté, tedy vojáci, kteří se vrátili do okupované země zabít Heydricha. Možná se dokonce časem přestane mluvit o atentátu, jak to nazvali Němci. Gabčík s Kubišem nebyli zločinci, natož teroristi, ale – opakuji – vojáci, kteří v týlu krutého a krvavého nepřítele úspěšně zaútočili na jednoho z jeho nejvyšších generálů.

Tak tohle mě napadalo, když jsem pročítal knihu Jiřího Padevěta Dotek Anthropoidu. Jiří Padevět je kromě jiných autorem čtenáři i kritikou ceněné knihy Průvodce protektorátní Prahou a Dotek Anthropoidu je, abych tak řekl, jeden z vydařených vedlejších výsledků sběru materiálu. Je to koláž dokumentů a dobových reminiscencí. V typografické úpravě připomínající skutečné dokumenty jsou tu novinové zprávy, úřední hlášení, ale i reklamy. A samozřejmě desítky fotografií. Mezi nimi pak sloupky či črty, literární rekonstrukce okamžiků z té doby. Gabčík s Kubišem jedou na kolech k Panenským Břežanům. Lina Heydrichová kontroluje stěhováky. Adolf Kolínský odemyká pankráckou celu ministerského předsedy Aloise Eliáše, a když okolo něj generál prochází, zasalutuje. Jan Zelenka-Hajský vidí z okna, jak ze dvou aut před domem vystupují úředníci gestapa. V bytě Jaroslava Procházky na Vinohradech přesvědčuje Ladislav Vaněk Fredyho Bartoše o nesmyslnosti akce. A tak dál. Střípky z té doby, které ji evokují a zdůvěrňují i zdůvěryhodňují. Jaro 1942 v Protektorátu Čechy a Morava.

Knihu Dotek Anthropoidu vydalo nakladatelství Academia a také v něm vyšla Padevětova další kniha v edici navazující na zmíněného protektorátního průvodce. Jmenuje se Tři králové s dlouhým podtitulem Odbojová činnost legendární skupiny a vysílací místa radiostanic Sparta I a Sparta II. Jména tří armádních důstojníků, kteří prosluli jako odbojová skupina Tři králové, už patří – alespoň doufám – k obecnému povědomí: Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek. Všichni tři zahynuli.

Padevět do průvodce vložil šestašedesát míst spojených se Třemi králi, včetně dvou mimopražských, totiž Cerhovic a Kladna, k vysílačkám jich nasbíral čtyřiapadesát včetně sedmi mimopražských. I tahle kapitola českých dějin se tedy odehrávala na mnoha místech, kolem nichž možná denně procházíte, po stejném chodníku jako třeba Václav Morávek, který si v baru budovy gestapa nechal zapálit cigaretu brutálním vyšetřovatelem Oskarem Fleischerem. Mimochodem – Fleischerovi se podařilo po válce zmizet a nebyl nikdy vypátrán.

Průvodce Tři králové je tedy dalším připomenutím lidí, na které můžeme být hrdí.

Zmínil jsem Mnichov 1938 jako jedno z výročí porážek, za pár dní si tuhle ostudnou a tragickou událost můžeme znovu připomenout. Příčiny této loupeže posvěcené Francií, Velkou Británií a Itálií jsou známé a patří k nim zejména sociální situace Němců v československém pohraničí. Ta byla hodně špatná a tak se čeští Němci mohli stát snadnou kořistí goebbelsovské propagandy, která jim v Říši slibovala lepší život.

Jedním z těch, kteří Hitlerovi nepodlehli, byl německý novinář, později sociálnědemokratický politik Wenzel Jaksch. To je rozporuplná postava českých a německých dějin. Na konci třicátých let se pokoušel aktivizovat české Němce proti Henleinovi, po okupaci Československa se před nacisty zachránil emigrací. V Londýně zastupoval zájmy sudetských Němců, oficiálně protestoval proti britskému odvolání Mnichovské smlouvy a obnovení Československa v původních předmnichovských hranicích odmítal. Po válce působil ve Svazu vyhnanců.

Rovněž v nakladatelství Academia vyšly teď jeho reportáže z českého pohraničí z let 1924 až 1928, které vycházely v deníku Sozialdemokrat. Pokud znáte vynikající reportáže Mileny Jesenské z konce 30. let, tak tyhle Jakschovy se jim vyrovnají a jsou výtečným, i když nepříjemným svědectvím o bídě a chudobě za první republiky. Kniha se jmenuje podle cyklu reportáží ze Šumavy Ztracené vesnice, opuštění lidé… Jednu z nich končí Jaksch těmito slovy:

Slunce zářilo na tmavě zelené svahy Starého Herštejna a přilehlé kopce. Kdykoliv jindy bych tím pohledem byl nadšen. Tentokrát ovšem nedokázal překrýt zabijácký smutek, který mě vyplňoval po posledních zážitcích. Muset vidět tolik neštěstí, tolik bídy a nebýt schopen pomoci, ba ani slíbit nějakou pomoc – to duši obtěžká na dny i noci jako ocelové závaží.

Jakschovy reportáže připomínají realitu bez romantické nostalgie, která se dnes někdy objevuje v přístupu k dějinám českého pohraničí. To nebyla žádná idyla a zaniklé osady se taky nikdo nehrne obnovovat. Důležité je vědět proč a Jakschovo bezprostřední, novinářsky výtečné svědectví na tuhle otázku odpovídá spolehlivě. Knihu reportáží Wenzela Jaksche z poloviny dvacátých let Ztracené vesnice, opuštění lidé… edičně připravil německý historik Thomas Oellermann, českého překladu se ujala Zuzana Schwarzová.

K ohlédnutím po české historii připojím ještě jedno – ruské. Krym už se vytratil z médií, svět se o něj přestal zajímat, překryly ho nové tragédie a násilí. Evropa si řeší svoje problémy a nějaký Krym už je, zdá se, současným německým, francouzským nebo britským politikům ukradený. Ve sporech o kvóty je nezajímá, že v Česku už je dneska například více než sto tisíc hlášených Ukrajinců. Nakladatelství Prostor vydalo v novém překladu Jakuba Šedivého pozoruhodný autobiografický román Ivana Sergejeviče Šmeljova Slunce mrtvých z roku 1923. Autor v něm vypráví o Krymu zpustošeném občanskou válkou a je to próza smutně lyrická i filozofická. Na Krymu proběhla jedna ze zapomínaných genocid 20. století. Bolševická Moskva poslala neblaze proslulého Bélu Kuna, aby vyčistil Krym železným koštětem. Během těžko představitelného teroru v letech 1920 až 1922 tam pak pod Kunovým velením byly povražděny desítky tisíc lidí. Nejprve bělogvardějští důstojníci, kterým byla předtím slíbena amnestie, po nich přišli na řadu příslušníci etnických menšin. Šmeljovovi zavraždili syna, o jeho smrti se dozvěděl až ve francouzské emigraci v roce 1923.

Co je na Šmeljovově Slunci mrtvých dnes zase aktuální? Zřejmě skeptický pohled na tehdejší evropskou reprezentaci, však si to poslechněte: Opusťte své ctihodné pracovny s uklidňujícím světlem příjemných lamp, s knihovnami o tisíci svazcích, jež svými zlatými vazbami zakrývají obnaženou podstatu života. Běžte se pořádně podívat sami. Neuvidíte papír pokrytý slovy: spatříte krví zbrocené živé duše, odhozené jako smetí.

Solženicyn o Ševeljovovu Slunci mrtvých řekl: To je taková pravda, že to ani nelze označit za umění. Jedná se o první opravdové svědectví o bolševismu v ruské literatuře.