Souborem Nodlových studií prostupuje myšlenka, že vlastně už od středověku neobjevujeme nic nového, nýbrž navazujeme na zkušenosti lidí před námi. Naše situace, problémy a konflikty jsou jen obměnami již zažitého a prožitého. Autor nás o tom místy přesvědčuje natolik obratně, že můžete nabýt dojmu, že stále ve středověku žijete. Stonat tehdy? Stejně nákladné jako dnes. Že naše moderní populace stárne? A víte, že bylo rozvrstvení společnosti podle stáří ve středověku kvantitativně téměř stejné? A co protáhlý obličej na konci března, když se schyluje k placení daní? Žádná novinka, jen se lidem čelo dříve rosilo na svatého Jiří a svatého Havla. A vstupuje-li dnes do debaty, či dokonce do konfliktu se současnou uprchlickou krizí termín nacionalismus, pak můžeme jeho kořeny hledat nejenom v národním obrození 19. století, ale ve smyslu jazykové a kulturní sebeidentifikace už mnohem, mnohem dříve – Dalimilova kronika, Dekret kutnohorský, inaugurační diplomy krále Jana (Lucemburského).

Tři výše zmíněné fenomény jsem nevybral náhodou, mohou totiž dobře posloužit jako příklad pro vysvětlení či konstatování, proč není Středověk v nás určen každému. Pokud už jste totiž od dob základní nebo střední školy z hlavy vytěsnili, co všechno musel kníže Jan české šlechtě slíbit, že na Karlově univerzitě si museli Češi převahu v hlasování o důležitých záležitostech nejprve vydobýt a že „je lepší s českú sedlkú snieti, než královnu Němkyňu za ženu mieti“, pak se bohužel budete v textech dost ztrácet. Obdobně, nemáte-li povědomí o časovém průběhu a významu husitské revoluce, vám zřejmě bude problematika vztahů mezi „starými“ a „novými“ Horníky (netuším, proč ne pouhými horníky) připadat vzdálená až cizí. Nemáme před sebou zkrátka populárně-naučné čtení, nýbrž knihu, která zdaleka není určena pro širokou veřejnost. Což dokládá i skutečnost, že jednotlivé studie jsou vlastně rozšířenými vysokoškolskými přednáškami a jako takové jí ani nebyly určeny. Mým přáním a snad jen jednou ze dvou výtek by tedy bylo větší cílení na nepoučeného čtenáře.

Druhým neduhem, který knížku provází, je redakční nedůslednost, kterou zde bohužel není možné přehlédnout. Z citových vazeb jsou „citované“, ze středověké společnosti „středověké společně“ z berních knih „berníky rejstříky“, a chybka se jednou vloudí dokonce i do názvu podkapitoly, kde se nám naturalismus změní na „naturalistmus“.

Jinak je kniha výborným příkladem dokonale sestavené odborné práce. Po obsáhlém úvodu (čítajícím přes dvacet stran!) následuje deset jednotlivých studií dále rozdělených na několik podkapitol, vše v doprovodu ilustrací, výňatků a citovaných textů z dobových kronik, listin a výnosů, jakož i polemik s dalšími historiky. Následuje bohatý poznámkový aparát, seznam pramenů, literatury a vyobrazení, anglické resumé, jmenný, místní a věcný rejstřík.

Asi bych měl dodat, že kniha nám toho sice hodně říká o středověku, ale velmi málo o nás tady a teď. Pokud tedy čekáte jakousi hlubší paralelu, která by osobitým způsobem provazovala dvě relativně vzdálená dějinná údobí a přinášela by větší reflexi politické, sociální nebo kulturní situace dneška, spíše se jí nedočkáte. Tahle paralela vlastně začíná a končí už v úvodním pojednání, po zbytek textu si pak v závěrečných odstavcích jednotlivých studií většinou vystačíme s jednoduchým konstatováním, které říká jediné: A tak to máte i dneska…

Radek Hochmal, Literární bašta Dobré češtiny