Stankovičova poesie vznikala sice již od počátku šedesátých let, kdy po přerušeném studiu pracoval v dělnických profesích, a psal od té doby Stankovič po celý život (ročník 1940, zemřel v roce 2001), knižně mu však vyšly pouze čtyři tituly, všechny až po roce 1989, přitom dvě sbírky byly připravované k vydání již v druhé polovině 60. let. Ovšem, nevyšly...

Stankovičově tvorbě se systematicky věnovala Revolver Revue, hlavně však nakladatelství Triáda, jež stojí za dvousvazkovým souborným vydáním básníkovy tvorby. Triáda již vydala Stankovičovu publicistiku, kritiky, polemiky a portréty Co dělat, když Kolja vítězí (2008) a jeho obsáhlou monografii Josef Florian a Stará Říše (2008) věnovanou jak Florianovu životu, tak jeho nakladatelskému dílu.

Než se dostaneme ke Stankovičovým veršům, možná pár slov o jeho publicistice – vznikala především pro Lidové noviny, v nichž relativně krátce redigoval přílohu Umění a kritika, ovšem jeho naprosto nestranný, a tudíž v našem rybníčku provokující a nezřídka narážející pohled vedl k jejímu zrušení. Nějakou dobu pak ještě sice do Lidovek psal, v další práci mu však zabránila nemoc. Číst i dnes Stankovičovy texty znamená sklánět se před jeho nekompromisními soudy: například, když šel proti modlám naší filmové kritiky a psal kriticky o Jiřím Menzelovi, Svěrákově Koljovi či Miloši Formanovi. Něco takového se u nás neodpouští, Stankovičovy soudy byly přitom podložené, nestřílel od boku. Ale určitá jména jsou tabu, a i tím zkrátka Stankovič nezapadal. A bylo mu to buřt...

A to samé platí i pro jeho poesii – Stankovič to svým čtenářům rozhodně neulehčuje, básně nenabízejí nějaké "místo vstupu", nějakou snadnou udičku, jíž se lze chytit. Jakoby říkal: nestojím o nějakou interpretaci, o to, abyste hledali metafory, snažili se odhalit nějaké asociativní řetězce. Ne, Stankovič, a to je pro jeho poesii důležité, skvěle pracuje s jazykem, hraje si s ním, jde proti zažitým pravidlům a klišé, zkrátka, opět zcela svůj, bez ohledu na to, co se sluší a patří. A přestože v jedné básni čteme "ne život není, svět je těžkej...," z básní tíže rozhodně nepadá, spíše naopak.

Zajímavý je počet básní, variujících odkaz jiného autora, vždy však citlivě, nápaditě a s vtipem, jako třeba v básni inspirované Janem Vodňanským: "Nad Iráky, nad Irány / letí vrány do nirvány / pro Kristovy – hehe – rány / nad Bagdády, Teherány". Záběr inspirujících je přitom široký, namátkou: Andrej Bělyj, William Blake, Egon Bondy, Ivan Wernisch, Pavel Řezníček, Petr Bezruč, K. H. Borovský, Richard Weiner...  Jak již bylo řečeno, dvousvazková edice, pečlivě připravená Lucií Bartoňovou obsahuje všechny Stankovičovy sbírky, vydané jak samizdatem, tak knižně, vedle toho ovšem editorka zařadila i rukopisnou sbírku Šarišské haiku (2001) a básně, do sbírek nezařazené, a vše doplnila podrobnou ediční poznámkou.

Závěrem si neodpustíme ještě jednu ukázku z roku 1977, je jí Pánkovsko-kafkovská variace z podzemí: "Má vlasti – / na krtka pasti, // být pastí / je as ti / slastí! // (Mrtvolný sliz / vonnou mastí?)

Josef Rauvolf, publicista a překladatel