Knižní pól 28. 5. 2016

Knížky se otevírají podobně jako okna – ale dohlédnete skrze ně mnohem dál, do fantastických říší, do minulosti, někdy i do budoucnosti, k protinožcům i do vesmíru. Do Ruska to tak daleko není, ale z českého okna tam nedohlédneme, kdežto díky knihám se Rusku porozumět dá. A něčemu rozumět je nejlepší způsob, jak z toho nemít strach. Shodou okolností vyšly teď v českých překladech hned dvě knihy, které se pokoušejí ukázat, co se v Rusku děje a také proč.

Steven Lee Myers je americký novinář, od roku 1989 pracuje v The New York Times a pro psaní o Rusku má důležitou kvalifikaci – dohromady tam od roku 2002 strávil sedm let. Jeho kniha se jmenuje Nový car s podtitulem Vzestup a vláda Vladimira Putina.

Co je nejdůležitější a je vlastností dobré žurnalistiky stejně jako dobré literatury faktu: Myers si neplete popis s osobním hodnocením, netahá do knihy svoje pocity, ačkoli přímočarý titul říká jasně, jak ruského prezidenta vidí. Kniha Nový car je velmi podrobným životopisem Vladimira Putina, v němž jde o fakta a souvislosti.

Myers je tak důkladný, že začíná už u Putinova dědečka Spiridona Putina, kuchaře. Ten vařil v proslulém petrohradském hotelu Astoria údajně i Rasputinovi a později zas jako osobní kuchař Naděždy Krupské prý i Stalinovi, když ten přijel navštívit Leninovu vdovu. Putinovi rodiče měli jen základní vzdělání. Otec zažil boje o Leningrad, život mu zachránilo zranění a v dubnu 1942 ho poslali pracovat do leningradské zbrojovky, po válce změněné na vagonku. Matka si vydělávala jako uklízečka a pomocná síla. Vladimir se narodil jako pozdní třetí syn, oba jeho bratři však zemřeli mnohem dříve, vyrůstal tedy jako jedináček a musel se jako mrňous hodně snažit, aby mezi svými vrstevníky uspěl. Také kvůli malému vzrůstu jej rodiče poslali do školy až v téměř osmi letech. Tohle zázemí je pro pochopení Putinovy povahy důležité: Evropu i svět 20. století po první světové válce ovlivnili nejvíce právě muži vzešlí z podobně chudých poměrů, žádní buržoazní, natož šlechtičtí synkové. Vladimir Putin, jak v knize Nový car dokládá Steven Myers, se však liší v podstatném rysu. Putinovou prvotní ambicí nebyla moc, Putin evidentně chtěl sloužit: své zemi, svému státu, Rusku. O svůj vzestup se zasloužil věrnou službou: nejdříve KGB, pak leningradskému a po návratu k původnímu jménu města petrohradskému starostovi Sobčakovi. Po jeho pádu se díky své pověsti nezkorumpovaného a hlavně loajálního úředníka dostal do Moskvy a během chaotického Jelcinova druhého prezidentského období vystoupal právě jako pracovitý a rozhodný úředník na vrchol. Podle svědectví oligarchy Berezovského, který s ním jako se Sobčakovým náměstkem jednal, Putin odmítl úplatek a přitom Berezovskému vyhověl. Důležitá je ale také další méně známá petrohradská epizoda: Sobčakovi hrozil kriminál a Putin osobně mu pomohl k útěku z Ruska.

Na vrcholu se Putin pochopitelně změnil tak, jak taková funkce každého změní. Pro pochopení proměny loajálního úředníka v obtížně vystřídatelného vládce poslouží například popis Putinova setkání s oligarchy 19. února 2003 v Kremlu. Druhou řeč tam jménem svazu průmyslníků pronesl místo původně plánovaného magnáta Fridmana ještě ne čtyřicetiletý Michail Chodorkovskij, šéf velmi bohatého Jukosu. Chodorkovského Myers charakterizuje jako chlapíka, který se za starého režimu pro své mládí nenaučil bát a zřejmě si pro svou stylizaci bral vzor z Billa Gatese a možná i Steva Jobse. Chodorkovskij Putina moc neznal a rozbalil jako příklad korupce zjevnou ztrátu ve státní ropné společnosti Rosněfť. Putin prudce reagoval a mnoho přítomných údajně včetně Chodorkovského teprve tehdy pochopilo, že v tom zřejmě Putin také jede. Později tu scénu komentoval jeden z Chodorkovského spolupracovníků z Jukosu: „Došlo mi, že jsme si podepsali rozsudek smrti.“

Myers napsal výtečnou biografii, v níž ukazuje, proč a jak Putin uspěl a proč má takovou podporu. V polovině devadesátých let si předvídavě doplnil právnické vzdělání ekonomickým se zaměřením na suroviny. Země za jeho prezidentství vybředla z chaosu také díky růstu světových cen ropy – Putin měl v tomto ohledu mimořádné štěstí. Zároveň sjednotil zemi tvrdou rukou, kterou Rusové respektují. A jakmile nejvyššího postavení dosáhl, dovede si ho udržet.

Knihu Stevena Lee Myerse Nový car. Vzestup a vláda Vladimira Putina vydalo nakladatelství Argo a na překladu se podíleli Pavel Vereš, Daniela Orlando a Zuzana Krulichová.

Do širších politických a kulturních souvislostí zasazuje Putinovo působení Walter Laqueur, historik a také pamětník 20. století, narodil se v roce 1921. Laqueur je v tématech jako nacismus, totalita, terorismus, sionismus, komunismus jako doma a je světově uznávaným analytikem. Už v roce 2006, to musím opakovat: v roce 2006, vyšla česky jeho kniha Poslední dny Evropy…, v níž předpověděl velmi přesně to, co obnažila loňská migrační vlna. Už před deseti lety popsal několik možných variant vývoje, které nazýval například Budoucnost muslimské Evropy nebo otázkou Záchrana skrze Turecko?

Tak tenhle doyen mezi historiky i prognostiky moderní Evropy napsal knihu Putin a putinismus jako soubor na faktech dokládaných úvah o tom, proč je Rusko, jaké je, proč má Putina a co se dá v budoucnu čekat. Laqueur je stejně jako ve zmiňované knize Poslední dny Evropy… nemilosrdný k Západu. Stručně lze jeho pohled popsat takto: Rusko se v devadesátých letech chtělo integrovat s Evropou a potřebovalo pomoc. Té se mu dostalo jen zčásti, ze strany Spojených států i Evropy převážilo chování k Rusku jako k poražené velmoci. Vlastenečtí Rusové si však zakládají na velmocenském postavení a tahle idea má podporu širokých vrstev. Strach z chaosu, který Rusové znovu jako vícekrát v minulosti zažili v devadesátých letech, je větší než strach z autoritářského režimu. Přes veškerá fakta o Stalinovi je polovina Rusů přesvědčena o tom, že byl veliký a dobrý. Demokracie v západním smyslu je nepřitahuje, k tomu by muselo dojít k významné kulturní změně a ta je v nedohlednu.

Laqueur cituje pro ilustraci Bismarcka, který zažil Rusko jako pruský velvyslanec: „Nepouštějte se do války proti Rusku.“ A také Gogola, jeho proslulé připodobnění Ruska k ruské trojce řítící se krajinou: „Co znamená ta hrůzyplná rychlost? Jaká neznámá síla je skryta v těch nevídaných koních?“

Knihu Waltera Laqueura Putin a putinismus s podtitulem Rusko a perspektivy jeho soužití se Západem vydalo nakladatelství Prostor v překladu Petrušky Šustrové.

Do třetice o Rusku – biografie Stalin. Nový životopis, jejímž autorem je ruský historik Oleg Chlevňuk. Nejrůznějších knih věnovaných Stalinovi vyšlo už nepočítaně, vybrat si můžete i v češtině a slovenštině. Chlevňuk však patří k mladší generaci a vyznačuje se podobně jako Američan Myers věcností, skoro by se dalo říct přístupem „city stranou“. A sám v předmluvě přiznává, že například všechny memoáry důkladně prověřoval a některé zařadil pro nevěrohodnost na svou černou listinu.

Co mne zaujalo: Chlevňuk přesvědčivě vyvrací, že by se Stalin podílel na loupeži v tbiliské bance v roce 1907. Naopak velmi podrobně líčí Stalinův krvavý teror v létě 1918 v Caricynu, pozdějším Stalingradu, dnes Volgogradu, kdy se poprvé projevila naplno Stalinova krutost. A pak dvě trochu pozoruhodné analogie. Joseb, později rusky Josif, pocházel z chudých poměrů a vyrůstal podobně jako současný Vladimir jako jedináček, i když měl dva sourozence. Ti totiž zemřeli před jeho narozením. A ve škole Joseb, též zvaný Soso, vynikal pílí a tvrdou prací. Ze všech předmětů měl v posledním ročníku teologické školy v Gori výbornou, jen z řečtiny a aritmetiky chvalitebnou, a kromě jiného se také dobře naučil rusky.

Knihu Olega Chlevňuka Stalin. Nový životopis vydalo nakladatelství Paseka v překladu Zlaty Kufnerové.