Miroslav Petříček, který ve svém novém textu vychází z přednášek věnovaných tomuto tématu, tedy filosofii za hranicemi, mimo své meze, tedy: filosofii, již je třeba nově definovat, stále a vždy, nás přitom úvodem, na filosofické pojednání možná překvapivě, ovšem podobné přesahy, překračování, jsou pro Petříčkovy přednášky i texty charakteristické, zavádí do přízračného světa románů, řazených mezi pokleslé. Petříček ovšem nejen že prokáže, že knihy o zlovolném doktoru Fu-Manchu, romány Edgara Wallace a další mají k výchozímu bodu, jímž je krize, co říct, zároveň mu poslouží jako odrazový můstek k dalším úvahám. Není to přitom v jeho práci nic nového, podobným způsobem, tedy oscilováním mezi "nefilosofickými" složkami, jimiž byly tentokráte nejen romány Raymonda Chandlera a dalších autorů americké drsné školy, ale třeba i K. J. Erben, a vlastní "filosofií", pojal Petříček i svou neméně zajímavou knihu Majestát zákona.

Vraťme se ale k jeho nové knize: jak již bylo řečeno, jsou v ní posouvány hranice uvažování, jedno je však nutné zdůraznit: ony hranice byly nalajnované realitou holocauastu (či šoa, chceme-li), tedy, Osvětimí. A k té se Petříček neustále vrací, chtělo by se říct, že v kruhu, protože ona "osvětimská" realita neskýtá možnost se od ní jakkoli odpoutat. Je totiž "nepředstavitelná, vzpírá se porozumění, je dokonce tím, co popírá rozumnost snahy o porozumění." Petříček se tedy logicky, parafrázuje známý Adornův výrok o nemožnosti psaní poesie po Osvětimi, ptá: "Je po Osvětimi možná filosofie? A je-li možná, jak?" Jednu z odpovědí najdeme na jiném místě rozvažování, jež otázky nejen klade, ale hned na ně hledá i odpovědi, přičemž každý vývod se přitom okamžitě stává otázkou, text je tak nekončícím dobrodružstvím poznání, přesněji, poznávání. Petříček totiž píše: "Pak ale nestačí transformovat filosofický diskurs zavedením jiných (neméně diskursivních) kategorií, nýbrž je třeba jiného způsobu ‘ukazování’ – ukazování právě toho, co z ukazování uniká, a právě v tomto jeho unikání; je třeba pochopit rezistenci vůči jevu jako způsob jevení a rozejít se s poznáním spočívajícím na identifikaci. Zkušenost vyhoštěnou z filosofie je třeba artikulovat – filosofickým jazykem."

A tak také činí, s nevšedním darem podávat i složité pochopitelnou formou, v žádném případě nějakou akademičtinou, Petříčkova Filosofie en noir je tak přístupná, nesmíme ani zapomínat na kultivovaný, krásný jazyk. Nic z toho ovšem nepřekvapí, Miroslav Petříček je skutečně myslitelem evropského formátu, nejen erudicí a přesahy mimo oblast vlastní filosofie, jazykovým vybavením, ale hlavně: již zmíněným neulpíváním na daném, neustálým zkoumáním, stavěním otázek. A samozřejmě, nesvázaností žádnou školou či doktrínou, vlastností velice důležitou. O všech těchto atributech – a nejen o nich – nás Petříček přesvědčuje snad v každé větě.

Josef Rauvolf, překladatel a publicista