Knižní pól 11. 6. 2016

Domnívám se, že současná švýcarská literatura je pro Čechy, sebe z toho nevyjímám, španělskou vesnicí. Přitom je Švýcarsko na kulturní mapě Evropy v podobném postavení jako Česko ‒ literatura i umění mají provinční charakter, ale čas od času se tam objeví něco, co se překulí přes hory do světa. V Curychu se zrodilo dada především z inciativy rumunských Židů Tristana Tzary a Marcela Janka. Možná prý za název mohl jistý Vladimír Uljanov, se kterým se v místních kavárnách ti dva také potkávali a od nějž údajně pochytili ruské ano, ano. Z 20. století ční monumenty Robert Walser, Friedrich Dürrenmatt a Max Frisch. Přitom nad Frischem se u nás bohužel po četných překladech v šedesátých letech zavřela na dvacet normalizačních let voda a znovu začalo jeho dílo vycházet teprve po roce 1989. Doporučuju zejména Frischovy deníky – ty jsou z prodlužujícího se odstupu dokonce čím dál tím inspirativnější reflexí minulého krátkého století.

Nejen Maxe Frische, ale hlavně současné švýcarské autory vydává především Pavel Jungmann ve svém nakladatelství Archa. Nejčerstvější, patnáctou knihou v Edici moderních švýcarských autorů je překlad téměř třicet let starého debutu dnes už velmi respektovaného spisovatele Lea Tuora, románu s archaicky znějícím názvem Giacumbert Nau. Pastýř na Greině.

Příběh téhle knihy je možná vhodný do čítanek. Leo Tuor totiž román napsal v rétorománštině. Rétorománštinou údajně mluví méně než jedno procento Švýcarů, tedy asi nějakých šedesát tisíc lidí. A přesto se román ve Švýcarsku prosadil – postupně vyšel v němčině, francouzštině a italštině. Ovšem přijetí neměl jednoznačné: vláda kantonu Graubünden vydání nepodpořila, líbil se však dalším rétorománským spisovatelům, ale společnost pečující o rétorománštinu ho odmítla. Naopak porotci Schillerovy ceny zdůvodnili udělení významným literárním přínosem.

V čem je Tuorův román Giacumbert Nau. Pastýř na Greině zvláštní? I když je to próza, má podle mne blízko k poezii. Je psán jakoby v útržcích, to je zdůrazněno tiskem textu pouze na lichých stranách. Tuor popisuje scény z pastýřova života, ale prokládá je verši, nejrůznějšími reminiscencemi nebo úvahami. Třeba touto, která možná konzervativním ochráncům rétorománštiny vadila:

Faleš a závist starců dělají z našich vsí peklo. Proto tolik mladých opouští údolí. Můžeme jen čekat a doufat: „Ať už tahle generace vymře.“ Čas pracuje pro nás. Nebo se mýlím?

Román Lea Tuora Giacumbert Nau. Pastýř na Greině hraje prý dnes ve Švýcarsku roli kultovní knihy. Podle českého překladu si myslím, že právem. Je to formálně i obsahově mimořádná kniha – přitom přístupná všem čtenářům, bez rozdílu vzdělání. Přeložili ji Jitka Nešporová a Radek Malý.

Z dalších knih zmíněné Edice moderních švýcarských autorů připomínám z více jeho přeložených titulů namátkou alespoň dvě drobné knížky Klause Merze. Je to novela Argentinec odkrývající život někdejšího emigranta, který se ale po dvou letech prožitých v Argentině do Evropy vrátil. Druhou knížkou jsou pro české vydání vybrané povídky pojmenované podle nejdelší z nich Adamův kostým. V obou titulech se Klaus Merz představuje jako velmi kultivovaný, stylisticky vytříbený vypravěč. Všechny Merzovy prózy přeložil Milan Tvrdík.

Podobnou vytříbeností a úsporným, zhuštěným vypravěčstvím se vyznačuje Urs Faes. V Arše mu zatím vyšly dvě prózy, román Ombra a povídka Paříž. Láska. Jsou spojeny tematicky, v obou příbězích se hlavní postavy vracejí do minulosti, v prvním případě za zmizelým přítelem, v druhé knížce je to putování po stopách dávné lásky. Faesův román Ombra přeložila Alena Nováková, povídku Paříž. Láska Jarmila Wunderlin-Taliánová.

Dalším Švýcarem, kterého českému čtenáři objevuje nakladatelství Archa, je Merzův a Faesův generační vrstevník Jürg Amann – všichni tři se narodili krátce po druhé světové válce. Od Jürga Amanna si můžete přečíst novelu Zabít matku. Je to působivý příběh o nesnadném životě nemanželské dcery, který je zároveň obrazem odvrácené strany švýcarské spořádanosti, příběhem drsným, ale také velmi citlivým. O té dceři totiž vypráví její syn a je to velmi otevřená, v závěru, kdy matka umírá, doslova jímavá zpověď. Novelu Zabít matku přeložila Alena Nováková.

Jürg Amann absolvoval curyšskou univerzitu prací o Franzi Kafkovi a jednou z jeho česky vydaných knih je studie Kafka. Esej slovem a obrazem v překladu Věry Koubové. Ale mnohem výraznější a čtenářsky vděčnější je kafkovská hříčka nazvaná Dopisy od panenky. Je to soubor třinácti dopisů od ztracené panenky berlínské holčičce. Tu podle Amanna Kafka objevil někdy v zimě roku 1923 v berlínském parku. Dívenka plakala, protože se jí ztratila panenka. Kafka si pro ni vymyslel, že panenka té holčičce přes něj posílá dopisy, a začal jí je psát a nosit.

Takhle začíná jeden z dopisů – panenka se totiž vydala do světa a holčičce o tom v dopisech vypráví:

Švýcarsko je pochopitelně úplně jiné, než jak si ho člověk představuje z Vídně. Je sice opravdu malé, ale do hotelové haly by se stejně nevešlo. Například kvůli Alpám, ty jsou na to moc vysoké. Projeli jsme z jedné strany na druhou dlouhým tunelem. Nejdelším železničním tunelem na světě. Aspoň tady si to myslí. Jenomže oni si tady beztak vždycky myslí, že vědí i to, kde přebývá Pánbůh; pochopitelně u nich. Na vrcholcích těch hor.

Kafkovské Dopisy od panenky od Jürga Amanna přeložila Magdalena Štulcová a jsou malým unikátem. Jürg Amann totiž rukopis nabídl k vydání nejdříve Arše k českému vydání. K tomu došlo v roce 2010.

Christian Kracht je Švýcar o dvacet let mladší než jeho tři kolegové, které jsem právě představil. Jako syn zámožného otce, který působil v mediálním koncernu Axel Springer, se mohl pohybovat a studovat libovolně po světě, jako novinář i spisovatel je světoběžníkem. Česky mu předloni vyšla čtvrtá kniha Impérium. Kracht v ní vypráví o historické postavě, německém vegetariánovi a nudistovi Augustu Engelhardtovi. Ten žil v letech 1875 až 1919 a proslul jako magor, který chtěl spasit svět kokosovou dietou. V roce 1902 odjel do Tichomoří, usadil se na jednom z ostrovů Bismarckova souostroví a založil tam kokosovou plantáž. Kracht líčí ve svižném rytmu nejen Engelhardtovo působení, ale zatahuje do děje i další postavy a také světové události. Výsledkem je čtivá, zábavná melanž považovaná v Německu za metaforu pozdějšího německého vývoje. V něm sehrál hlavní úlohu jiný věrozvěst, pro Německo i svět bohužel s katastrofálními následky.

Román Christiana Krachta Impérium vydalo nakladatelství Mladá fronta v překladu Tomáše Dimtera.

Podobně jako česká literatura má i švýcarská své svébytné historické autory. Jedním z nich je Jeremias Gotthelf, v občanském životě farář Albert Bitzius, žil v letech 1797 až 1854. Teprve nedávno vydalo nakladatelství Volvox Globator jeho novelu Černý pavouk. Je to obraz někdejšího, ještě dávnějšího venkovského života, ale zároveň i moralita a také v nemalé míře velmi působivý horor. Překvapivě čtivý je tak Černý pavouk i dnes, také zásluhou překladu Miroslava Stuchla.