Hlas zní prostorem

Pro člověka neexistuje větší představivost než poezie. A není to jen fantazie a imaginace, ale právě i přímá reakce na svět. Básníka poznamenává každý a jediný moment stejně silně jako prostor.

Věřím, že místo, kde jsme se narodili, moduluje náš hlas. Hanč ho v sobě našel a dal mu svojí poezií tvar: „Nejsem zvlášť pyšný na osobní rytmus. Je kodrcavý, neučesaný, škarohlídský, únavný. A přesto nemohu nežli jej vyznávat, jinak bych se rozprskl jako rozbitý atom.“ Slyšíte? Kakofonie někdy zní přesvědčivěji než uhlazená melodie. Poezii formují vlastní zákonitosti, nesnese nepřesnost, podvodný tón nezazní jasně ani po sto letech.

Městský horizont utváří Hančův hlas: „V letních dnech / kdy ulicemi měst / se zdvihá znavenost // na rozmezí mezi dnem a nocí / nebem a zemí / v rachotu motorů / vzápětí mizejícím // … // lidé // s jedinou myšlénkou / neodbytnou jako vosa // … // čekají na hvězdy / na šepot listů // na víru v život / která jejich není.“ Slyšíte, jako by už svět vyvlastnil člověka, nebo alespoň to, co ho spojovalo se zemí – naději a víru, které v sobě shrnují lidství. Všechno se děje teď a tady a neustále, okamžik stíhá další. Prostor se stává profánním, slyšíte, tady už člověk nedohlédne na hvězdné nebe. Stává se součástí většího celku a nových pravidel: „Jak podivné je / dnešní bezejmenné ráno / jak bezohledně k lidem / míjí minuty / bezejmenní lidé jdou / jako včera a půjdou zítra / za potravou / za potrestáním / za vidinou / za bezejmenným časem / nerušte kroky bezejmenných“. Tak to zní, když se jeden ztrácí v mašinerii, proměňuje v zaměnitelnou jednotku, která podléhá nastaveným pravidlům. Pane, slyšíte, bojím se, že jste předpověděl strach, který nás svírá ještě silněji právě dnes.

Hanč ví, že se narušilo spojení krásy a dobra. To, co platilo pro tolik básníků před ním, slyšíte, zem i kraj byly součástí poezie. Znamenaly ujištění a možné východisko. Člověk ten vztah narušil, Hanč reaguje na tehdejší hrozbu, která zmrzačila možnost věřit, že místo má pro člověka i vyšší platnost: „… a nebe bylo kalné // kdoví / snad se jinde rodí / pod slunnějším nebem // ví Bůh / asi bylo nutné / narodit se právě zde // a zpívat Rekviem…“ Slyšíte, hlas se zrodil ve městě, které je dílem člověka. Podléhá našim zákonům. Celý konstrukt je symbolem naší vlastní nedokonalosti, pokroku, který pyšně rezignuje na posvátno i mysterium. Město je bytostně lidské, navíc dobou zbědované, připomíná umrlčí komoru. Zaznívá hrůza, kterou tehdejší režim postupně naplnil. Člověk nevidí do prostoru nad sebou, je nad ním pouze prázdno. Jen se rozloučit. Pohled vzhůru není útěchou, způsobuje závrať, připomíná dno, a místo už není možné obrodit: „svět kvete – – – vadne / kvete – – – – – – povadá / a člověk hledá / – – – hledá / – – – – – – hledá.“ Slyšíte, člověk je vykazován do samoty, která je o to děsivější, protože vazba na druhého nepřináší nic úlevného, jen člověk se nikdy nestane měřítkem: „Věřil jsem v Boha, protože v lidi jsem věřit nedokázal.“ To osamění v prostoru pohlcuje, proto Hanč reaguje oslovením, samomluvou, která nutně míří výš, do míst, kam se tehdy člověk už neměl dívat. Jenže koho jiného oslovit, když se lidé projevují tak uboze a cize. Navíc přece pokrok a život je tady a teď, stejně jako dnes, a „poesie není koneckonců nic jiného než nemoc duše“. Ačkoli v sobě nese možnost přežití, nehodí se. Pak je jedinou, poslední možností láska: „Přestat být zamilován znamená smrt.“ I přes veškerou pochybnost se vyslovit a vztáhnout se k druhému, protože jinak se člověk nesloží v celek. A osamění je k nepřežití.

Proto je ten hlas stále tak naléhavý. Neustále připomíná, slyšíte, že se k někomu i k něčemu musíme pojit, zaznamenává tenhle pohyb, lidské živoření, a z drobností zpracovává a skládá mikropříběhy, ve kterých neexistuje banalita, všechno pointuje. Vše v sobě bytostně propojuje. Ta nutnost vztahu diktuje, slyšíte, nárokuje si neustálou pozornost. I proto se Události zpěčují jasnému žánrovému vymezení, formy se podřizují požadavkům hlasu.

Hanč navíc na vynucený vnitřní exil neodpověděl rezignací, ale ze své vlastní tvorby vytvořil nárok: „Nevěřím příliš ani sobě, ani Vám, a prosím Vás proto, abyste moji řeč považovali spíše za monolog, který jste nuceni vyslechnout, jako jsem já donucen ho vyslovit.“ Slyšíte, možná se rámcově pohybujeme v deníkovém textu, ale jeho rysy Hanč potlačuje a posouvá ke zpovědi. Jen ta umožňuje upřímně vyslovit pochybnost a současně naději, že bude vyslyšena. Poezie má konfesi ve svém rodokmenu, zde je umocněná tlakem doby, v níž je lidská duše vykázána z dialogu do samomluvy. Hlas odpovídá vlastnímu svědomí, jako by sepisoval závěť. Unést tento moment a pojmenovat ho vyžaduje notnou dávku odvahy a vzdoru, a hlavně víry, že volání nezůstane bez odezvy. A s tím si uvědomuje – s notnou dávkou sarkasmu i nostalgie –, že mu připadla role outsidera, která možná nepřináší útěchu, ale touha stát se součástí většího celku přinesla nakonec také jen zklamání.

Do ticha zní

„Už jsem skoro napsal datum…“ Ačkoli se mnohdy Události jeví jako deníkové zápisky, přímé aktualizaci a přesnému vsazení do času Hanč uniká. Občas přiblíží konkrétní moment (rozmetání Stalinova pomníku), ale spíše se pohybujeme v obecně platném bezčasí, protože, slyšíte: „vždycky se psal nějaký rok.“ Ostatně, jak píše sám o sobě: „zakončili úspěšný rok 1959 / o kterém za chvíli budete vědět / s odpuštěním úplné hovno / jako víte o roce 1923.“ Poukazuje na neustálé plynutí, zaměnitelnost té i jiné doby. Právě tomu přizpůsobuje dikci. Rezignace na interpunkci – v delších prozaických textech – vyjadřuje zrychlující se tempo, proti kterému člověk nejen stojí, ale je mu podřízen. A naopak tam, kde hlas obrátí a místo vnějšího prostoru pojmenuje lidskou duši, najdeme zámlky v podobě navršených pomlček. Jako by chtěl pozastavit čas, vykázat hlas do ticha: „Řekl bych / – – – – – – / mlčím / – – – – – – / i bez mých slov / se země točí / – – – – – – / mlčet chvíli / proč podělat vše slovy?“ Slyšíte, není to jen ztišení, ale i síla přiznání, že v poezii má své místo i ticho, protože i prázdno má zvuk. Ticho člověka mnohdy děsí, ale nový verš tu hrozbu rozptyluje: „Každé slovo, pronesené v literatuře z nutnosti a naléhavě, je oživením strnulého ticha obklopujícího lidskou duši.“ Psaní je princip, který nakonec člověka vysvobozuje z pocitu zoufalství i marnosti. Jako by se u Hanče na každé další stránce sváděl boj o každé slovo, protože pojmenování vyžaduje přesnost. Ostatně kontrasty se navracejí na několika úrovních – mezi tichem a nutností psát, mezi potřebou promluvit a vědomím nedostatečnosti slov i vlastního hlasu, mezi akcentovaným oslovením druhého a příkrostí soudu. Slyšíte, právě tím se celý text oživuje.

Ačkoli Hanč mnohdy zlehčuje a ironizuje své spisovatelské schopnosti, práce s jazykem a s jeho možnostmi dokazuje přesný opak. Často používá vulgarismy: „Možná, že duši máme stejnou nebo podobnou [s Máchou], jenomže on měl nádherný hlas, a já příjemný jako šoustavé placky.“ Hulvátský jazyk vyvolává očekávání, že nezůstane nic zamlčeno, navíc je nástrojem sebeironie. Slyšíte, občas přijde uvědomění tak silné, že se mu lze jen vysmát. A s tím se umocňuje absurdita popisovaného. Se stejnou bezohledností se Hanč vyjadřuje o těch, kteří zneužívají slova, možná se za spisovatele prohlašují, ale slovo pro ně prakticky nic neznamená: „Být spisovatelem je nesmírně těžké. Ve Svazu nejsou spisovatelé, ale flundry.“ Slyšíte, psané slovo je útočiště; literatura je vyšší všech svazů a uskupení.

Slyšíte, Hančův hlas připomíná polyfonii, která v sobě shrnuje vysoké i nízké, střídá citové vytržení i propad do popisnosti a jednoduchých záznamů, gnómy simulující obecnou platnost střídají úsečná dvojverší. Zároveň se jedna motivická řada vrací celým textem: popis vyměšování, střevních potíží, komplikací po operacích. To, co je v rozhovoru lidí běžně vnímané jako tabu, Hanč lačně popisuje, protože psaní pro něj není vybírání vhodných témat, ale hledání slov schopných vyslovit to, co má být vysloveno. Slyšíte, stejně jako rezignoval na krásu místa, která se jeví na první pohled, popisuje dny a noci nikoli podle svitu slunce a záře hvězd, ale podle toho, jak se zrovna cítí, krásu dne i noci určuje to, co se zrovna odehrává v jeho trávicím traktu. Na základě svého vlastního omezení jako nikdo jiný trefně popsal, že celá ta doba nebyla vlastně ničím jiným než osinou v zadku a kolektivní vleklou střevní chorobou.

Pro samotného Hanče to však znamenalo ještě víc. Jeho nemoc, která zavinila předčasný odchod do invalidního důchodu, ho vláčela po nemocnicích a operacích, zatáhla do jeho života i smrt. Nemoc je tady neustále přítomná, vzbuzuje pochybnost. Hlas diktuje, vědom si nejasně stanovené dočasnosti, na kterou rozum nemá rovnici. Slyšíte, jedinou možností se stává poezie a tvorba, která zároveň vyvazuje z času, z teď, a tedy i z konečnosti.

…

A tak Vám píšu, pane. Sám znáte jemnost písma vázanou vztahem k druhému. Možná jste v mnohém na člověka rezignoval, ale přesto má pro Vás vyslovené slovo stále platnost. Vím, že dopisem vstupuje člověk do dialogu. I když jste ho parodoval, mnohdy ani nedopsal a nechal bez poslední věty, věděl jste, že i tím bojujete s tehdejším oficiálním okleštěným jazykem, který zavrhl Boha i lidskou duši, věřte, že to zakořenilo tak, že ta slova necháváme dnes rozeznít jen v povzdechu. Trvale usazený strach, kterému se neumíme bránit. Jenže Vy jste už tehdy věděl, že psané slovo v sobě pojme milost i ironii, že láska je vícehlas. Intimita oslovení dovoluje upřímnost.

Píšu Vám, pane, že možná Váš hlas zněl skřípavě, že jste diktoval rychle, možná občas nebyl takový, jak jste si ho přál. A mě možná s básníky dělí sto let, ale Vaše slovo psané v pokoře a s naléhavostí je stále živé. Že nabytá svoboda, ve které jsem vyrostla, nemění nic na požadavku tvorby. Pane, poezii neumlčí žádný vnější tlak, naopak, zazní navzdory: „jednou nebudeme / a přesto budeme znova / a přijde mladý malíř / a mladý básník / a řekne / naši bratři / kteří zemřeli před nesčetně léty.“

Slyším, pane, teď…

Barbora Čiháková, Literární bašta Dobré češtiny