A dlužno dodat, že Pithart se ve své práci skutečně rozmáchl, na téměř šesti set stranách podrobně probírá nejen vlastní rok 1968, ale jde hodně do minulosti – vrací se až do první republiky, zvláště pak se věnuje předválečným dějinám komunistické strany, pozornost zaměřuje i na léta válečná (a na zvláštní roli KSČ v odboji). Samozřejmě rozebírá i léta po roce 1945, léta padesátá i dobu následující.

Mohlo by se zdát, že je to příliš obšírný pohled na naši minulost, hlavním tématem je přeci rok 1968, a ne 1948 či 1950. Anebo 1956, rok maďarské a polské vzpoury, utopené v krvi. Pithart ale argumentuje, a má pravdu, události dávno minulé zakládají současnost, na vše se někdy zadělává. Proto ten obšírný popis všeho, co podle Pitharta osmašedesátému roku předcházelo, co jej připravovalo, a nevyhnutelně ovlivňovalo.

Co tím bylo? Pithart soudí – a také to dokládá – že především padesátá léta a role, již v nich sehráli komunisté-intelektuálové. Lidé jako Eduard Goldstücker, Zdeněk Mlynář nebo Milan Kundera. Tedy mužové roku 1968. V letech po roce 1948 ovšem mladí, zapálení komunisté, sekyráři, plánující nový ráj na zemi. Ráj, za jehož branami číhaly politické procesy a popravy.

Vystřízlivění, jež zákonitě přišlo, pak vnímá Pithart jako jeden z důležitých momentů u počátku fenoménu roku 1968. Jak píše, "Zkušenost lidské a občanské persekuce nepohodlných intelektuálů byla v padesátých letech zkušeností masovou: jak pro jejich oběti, tak pro vykonavatele, ale také pro tiché, neprotestující svědky. Taková masová zkušenost musela ovlivnit všechno, co se stalo potom. Musela ovlivnit i události roku 1968, jejich dynamiku: síly, které tehdy hnaly vše dál a dál, i síly, které vývoj brzdily. Zlé svědomí bylo mocným, i když skrytým motivem jak radikálů, kterým bylo všechno málo, tak i vystrašených konzervativců, kteří by nejraději vývoj vrátili zpět. Zapřené motivy jsou však motivy jen stěží ovladatelné: ten, koho mají ve své moci, je usilovně racionalisuje, neboť je sám před sebou stydlivě skrývá. [...] Nezvládnutá minulost pak mohla ovládnout přítomnost."

A ovládla ji dokonale. Reformní komunisté cítili podle Pitharta šanci smýt ze sebe vinu, ovšem, tvrdí autor, "reformní komunisté-intelektuálové byli se systémem spjati daleko více, než se zdálo, než si sami byli ochotni připustit. Byl to koneckonců systém, který oni sami aktivně pomáhali uskutečňovat."

Důležité je také připomenutí neschopnosti komunistů postižených procesy překročit svůj stín. "Komunistickým publicistům i historikům se zdálo, že právě až postih komunistů u moci je důkazem chyb a deformací, nebo dokonce příznakem degenerace politického systému. Systém ale nedegeneroval teprve tehdy, když začal popravovat komunisty." Něco takového ale připustit by šlo proti vrostlému přesvědčení všech těch, kteří se dříve cítili být "profesionální avantgardou společnosti – pro všechny sezóny, pro každé počasí – a rádi by jí byli i nadále, možné by to ale bylo pouze tehdy, pokud by ti ‘druzí’ nevystoupili a neřekli své." Ti druzí, tedy nekomunistické oběti komunistického řádění. Řádění, jemuž komunističtí intelektuálové "sami kdysi pomáhali na svět, co obhajovali a ospravedlňovali a čeho se pak, dorostlého, více či méně zděsili." Pithart zároveň připomíná, že reformisté často mluvili o deziluzi, ne však o osobní zodpovědnosti... A cítili se být obětí.

Pithart v souvislosti s pohledem někdejšího předvoje dějin mluví o "pošklebku", který Kundera učinil tématem románu Žert. Ovšem: pošklebku nad vlastní minulostí, vlastními činy. Pošklebku tedy sofistikovaném, umělecky zvládnutém, přesto však, ano, pokryteckém. Protože, Kundera nic, on přeci jen napsal román. O kom ale? A co s tím, ptá se Pithart? Je třeba jim "nastavovat zrcadlo jako těm, kteří jsou zasaženi zhoubnou nemocí: pýchou."

Pithart píše také o roli sdělovacích prostředků, o tom, jak byly stále o krok napřed před politiky a vytýká jim, že náš další vývoj vykreslovaly vcelku bezstarostně, zkrátka: že nevarovaly nejen občany, ale i politiky před Kremlem.

Když je řeč o politicích, hodně kritizuje Alexandra Dubčeka, tehdejšího miláčka lidu – a kritizuje jej nejen za jeho chování po 21. srpnu, ale i za vše, co mu předcházelo. A opět vše dovozuje. Hodně obšírně se též probírá bolestivými česko – slovenskými vztahy, tématem na české straně stále opomíjeným a bagatelisovaným.

Mohlo by se zdát, že si zde Pithart vyřizuje nějaké skryté účty, že rád a vydatně moralisuje, protože on – a jedno teď, proč – se neušpinil. Není to však tak, kdepak – jen nám všem Pithart nastavuje zrcadlo a neveze se na laciné vlně idealisace a mýtotvornosti, v níž si my, Češi, tak libujeme. A přestože, jak píše, "každý takový pokus o postižení pravdy o minulých dějích je téměř nevyhnutelně jednostranný," téměř šest set stran hutného textu je vším, jen ne černobílým, jednostranným pojednáním.  Jak již bylo řečeno úvodem, Osmašedesátý je knihou jistě nepříjemnou, o to však potřebnější. 

Josef Rauvolf, překladatel a publicista