Hned úvodem je totiž dobré připomenout, že literární tvorba Věry Linhartové (1936) není zrovna z nejpřístupnějších, autorka to svým čtenářům nijak neulehčuje, na druhou stranu, odměnou je jim hluboký zážitek, a to nejen estetický, Linhartová totiž pracuje i s esejistickými a dalšími prvky, zkrátka, její texty jsou vždy něcím víc "než jen" literaturou, jakkoli to může znít zvláštně. A to je třeba mít při čtení celé Košnarové práce na paměti, zcela "rozebrat" Linhartové texty je totiž úkol zřejmě, a zjevně naprosto nemožný – však se o to, byť ne v takovém rozsahu, pokoušeli již mnozí, a rozhodně ne druhořadí, literární badatelé. A v žádném případě zde nechceme tvrdit, že by neuspěli, to ani náhodou – jen je to zkrátka úkol těžký. Jak se tedy s touto nelehkou úlohou vyrovnala Veronika Košnarová? Ostatně, podtitul její monografie zní: Úvahy nad texty Věry Linhartové. Jak tedy uvažovala?

Předem snad, pro domo, jedno upozornění: nebudeme zde jakkoli polemizovat s Košnarové tezemi či vývody, jejich – eventuelní – vyvracení by totiž okamžitě vyžadovalo nabídku jiné interpretace, což se však vymyká záměru tohoto textu.  Pokusme se tedy spíše nastínit, jakým směrem se ubírá Košnarové vnímání psaní Věry Linhartové. Z celé práce je cítit skutečná snaha pochopit objekt svého zkoumání, přiblížit se Linhartové světu, nahlédnout do něj, a také, něco o něm vypovědět. Jistě sympatické je přiznání k úzkosti, že "vše podstatné v tomto ohledu bylo možná již řečeno jinými autory, resp. autorkami," a snaze přicházet s vlastním názorem. A opět připomínáme, to vše tváří v tvář textům na první pohled naprosto neprůstřelným, vzpírajícím se. Košnarová si proto za tuto hru s naprosto odkrytými kartami zaslouží více než uznání, stejně jako za to, že odolala lacinému biografizování tvorby: "Mým cílem není nějaké rozkrývání autobiografických prvků, spojování spisovatelčina života s její tvorbou; jedinou mou tezí je v tomto ohledu to, že život a tvorba představují v případě Věry Linhartové zcela zvláštní symbiózu: psaní je u ní gestem existenciálním, drama básnické je tu vždy i dramatem lidským a vice versa." S tímto konstatováním se ovšem vůbec nevylučuje seznání, že "s jistou licencí bychom v podstatě všechny Linhartové texty mohli vnímat jako jisté vnitřní cestopisy, záznamy cest za sebou samým, svým cizím, jiným Já uvnitř (resp. za jinakostí obecně), svědectví o průzkumech neznámých území svého vědomí, objektivní reality, resp. toho, jak se v našem vědomí odráží."

Vedle Linhartové literární tvorby se Košnarová obsáhle věnuje i její činnosti kunsthistoričky, autorky řady vynikajících textů, především o Josefu Šímovi, a také jejím překladatelským aktivitám, sahajícím od autorů francouzské skupiny Vysoká hra až k japonským zenovým básním a textům o kaligrafii. To vše skládá obraz jedinečné osobnosti, zcela konsistentní, i navzdory zdánlivé nemožnosti. I v tom tkví kvality práce – opakujeme, nesnadné práce – Veroniky Košnarové.  

Josef Rauvolf, publicista a překladatel